Některé úplňky jsou pro mě úplně obyčejné.
Jenom tak proplují kolem, bez toho, aby se něco speciálního událo…
…a někdy naopak seknou až na dřen a přinesou nová poznání, ponoření do hlubin vnitřního světa, kde Duše s námi mluví svoji vlastní řečí a (třeba i ) skrze sny nám sděluje nějaké důležité poselství.
„Úplněk ve štíru, spolu se zatměním… hm zajímavá kombinace“, řekla jsem si zhruba týden před 16.5, kdy měl nastat jeho čas, a něco málo jsem si o něm přečetla…
To jsem ale ještě netušila…
Říká se, že energie úplňku působí plus minus 3 dny před a po.
Dle toho, jak jsem to prožila na vlastní kůži, zřejmě na tom něco bude…
…14.5. nad ránem se mi zdá sen. Jeho poselství a atmosféra byli pro mě vskutku děsivé a emoční…
Procitla jsem téměř v okamžiku, jak sen dozněl, jak se vše rozplynulo bez toho, aby tam zůstala, aspoň kapička naděje…
Bolelo mně celé tělo, celá jsem se klepala strachem a někde v hlubinách se otevírala hluboká emoční bolest…
V tomto rozpoložení jsem se pomalu došourala z ložnice do obýváku.
Můj muž už byl vzhůru. Podíval se na mně tím svým láskyplným pohledem a jediné na co se zmohl, když mně zahlédl bylo: „a jeje „
…to jsem se už naplno rozbrečela a začala mu sdílet svůj sen…
Naštěstí je můj muž také terapeut a sdílí se mnou názor, že Duše nám i skrze sny sděluje svá poselství a něco důležité nám chce říct…
Zvláště, když je to jeden z těch snů, které s člověkem „otřesou“ v těle, i v emocích…
Ponořena do emoční bolesti, mluvím s mým mužem o tom, že kdyby se naplnilo, to co jsem prožila ve snu, nemůžu už nikdy být šťastna…
…„nemůžu být šťastná, nemůžu…můj život skončí…“ opakuji všechno pořád dokola, jak v transu…
Pak prosím mého muže, ať mi pomůže tím projít, ať mi pomůže rozklíčovat poselství ukryté ve snu, odhalit zdroj toho strach a vnitřní bolesti, kterou sen otevřel…
…sedám si na židli do role jedné z klíčových postav ze snu, z které mně mrazí…
…obrazy nabíhají okamžitě… vedou mně do dětství.
Vidím malou holčičku, tak 3-5 let.
Stojí sama uprostřed šedočerné tmy, dost ale světlé na to, aby viděla vše kolem sebe…
Je vystrašená a zmatená. Cítí se sama a opuštěná.
Není tady široko daleko nikdo. Jenom ta tmavě černá šeď… jenom černé stíny, které létají kolem…
…není zde nikdo, kdy by za ní přišel a uklidnil jí, nikdo, kdo by si s ní hrál, řekl, že jí miluje, že je důležitá…
Nikdo jí nevidí… nikdo nevidí její strach, hlubokou vnitřní bolest a beznaděj…
Vidím jí, jak je tam zaživa pohřbena. V tom šedočerném prázdně, odsouzena prožít tady celý svůj život…
…Štíří energie mě vede dál. Hluboko do podsvětí ve mně.
Bez milosti otevírá vše, co zůstalo ukryté v nejtemnějších zákoutích mého vnitřního světa…
…smrt, temnota, smutek a beznaděj jsou teď tak blízko.. dotýkám se jich… bolestí, kterou vibruje mé tělo, svými emocemi, které ze mě valí, když vidím ty smutné vnitřní obrazy…
…moje dospělé já se snaží k malé holčičce mluvit.
Holčička ale nemá zájem.
Nevěří mi. Posílá mně pryč…
…bolí mně u srdce, které v té chvíli rozpouští v mých slzách nějakou hlubokou esenciální bolest..
Pak jí nabízím jí panenku… Chvíli se nic neděje …
“Buď tady se mnou“…!!! slyším najednou…
…mé dospělé já nemůže vůbec zastavit záchvat pláče…
…pláč otřásá celou mojí bytostí.…tolik bolesti ukryté v jedné jediné větě malé holčičky…
… sedám si k ní… moje malé já si teď hraje s panenkou, kterou jsem ji nabídla… ukládá jí do postýlky, pak ji zase dává ven, něco ji povídá …
Je plně zabrané do hry, do přítomného okamžiku, tak jak to umí jenom děti … ale …i když si hraje, ví, že tam jsem, a to je pro ní důležité…
Mezitím se pomalu „probouzí“ i moje „terapeutické já“ a říká, co by bylo dobré teď udělat…
“teď ne“ … říkám klidně ponořena do procesu a posílám ho pryč.
Věci se pak postupně dějí samé… Malá holčička pomalu uloží k spánku svojí panenku…jde ke mně, obejme mně kolem krku a uloží si svojí malou hlavičku na mé srdce…
Je to pořád silně emoční, ale postupně, pomalu se to mění…
…jo jo.. štíří energie pracuje precizně …
Jdeme spolu ven z té „tmavé hrobky“ na světlo…
Malá holčička, uložena v mém náručí, mně pořád objímá kolem krku a hlávku má uloženou na mém srdci…Spí.
Vnímám, že mně přestalo bolet tělo a už se neklepu strachy z toho šoku, co jsem prožila pod vlivem svého snu…
Zdá se, že „proces“ je pro dnešek u konce. Teď jenom nezapomenout a integrovat vše důležité…
… úplně nakonec se ve své vnitřním světě vracím znovu do snu…
…vše je tam najednou jiné.
Změnili se kulisy, i postavy, které v něm byli. Vypadají jinak.
Hledám tu postavu, které poselství mnou tak hluboce otřáslo a ptám se proč to muselo být tak hrozivé…
Říká, že to bylo důležité, aby to mnou otřáslo v nejcitlivější a nejzranitelnější části mé bytosti, abych pak našla to, co chtělo být viděné prožité a rozpuštěné…
Tak tohle se jí tedy fakt povedlo. A určitě má i pravdu, protože s malým dítětem ve mně jsem pracovala několik krát, ale takhle
hluboko jsem se ještě v žádné terapii nedostala…
Ano, jasné, víme… Štír … smrt a znovuzrození… až na dřen…
Někde uvnitř se „Štíří úplněk“ dotknul hlubin mé Duše a aktivoval skrze můj sen její „hlas“, její poselství…
Tohle spojení mně vždy fascinovalo a fascinuje pořád.
Jak s námi naše Duše mluví, posílá signály a poselství tak důležité pro náš život, jak se nám snaží ukázat na věci, které v denních rytmech života těžko zachytíme…
A přitom je to někdy tak „jednoduché“.
Stačí se ztišit a naslouchat uvnitř sebe o čem mluví Duše a pak si s ní začít povídat. Tento vnitřní proces nám může pomoct porozumět nejen své Duši, také porozumět sobě, svému životu, příběhům, které v něm prožíváte…
A pak se něco v nás dá do pohybu a vše uvnitř i vně se začíná měnit… …stáváme se pomalu i za pomoci hlasu své Duše a povídání s ní tvůrcem svého života…
A to je (aspoň pro mě) nejvíc…
A jak se se svojí Duší propojit, mluvit s ní ?
Hlasu své Duši můžete naslouchat nejenom ve svých snech.
Můžete se s ní spojit vždy, když se vám podaří překročit hranice svého Ega, vstoupíte na území svého vnitřního světa a necháte se pak vést…
…sny, malování, zpívaní, tanec, tvořivé psaní, vizualizace, imaginace, skládání hudby, hraní na nějaký nástroj, toulky přírodou .. a všechny možné i nemožné kreativní procesy, kdy „vypínáme hlavu“ a kontrolu a vstupujeme do svého vnitřního světa, můžou být k tomu dobrými pomocníky…
A jaký byl váš štíři úplněk?
