Moje vnitřní dítě je hodně zvídavé a občas mně dostane do pěkného „průseru“.

… Jednoho krásného dne jsme si vyšli s mým mužem v Německé zemi na výlet.
Pochodili jsme pár vesniček, obhlédli památky, poseděli u dobrého jídla.

Po cestě domů na nás v dálce na kopečku „svítí“ hezký „Chrám Páně“ a tak jdeme za tím světlem.

Kostel je na kopci. Kolem žádné živé duše. Jenom pár stromů a nádherný výhled do údolí.

Vcházíme dovnitř. Kostel je nádherný, i energie uvnitř.
Procházíme vnitřkem, nadechujeme „Boží přítomnost“.

Zastavuji se před schůdkama vedoucími k velkému zlatému oltáři.
Tam kde sídlí Bůh, Ježiš, Boží přítomnost…

A teď jsem k němu tak blízko. 2 schody a pak 3- 4 metry…

Nad schody vedoucími k oltáři bývá obyčejně natáhnutý od jedné strany na druhou provaz a na něm se vždy houpe cedulka s nápisem „zákaz vstupu“.

Tady ale žádný provaz natáhnutý není a cedulka se zákazem vstupu taky nikde.

Wow.

Vždy jsem toužila překročit za ten provaz.
Potkat se s Boží energii, co je před námi ukryta za provazem a cedulí.

Procítit tu energii v sobě, doslova se jí „dotknout“.

Potkat se s Bohem, popovídat si s nim.

Tady kousek od toho zlatého oltáře, kde „bydlí“ Bůh .

Můj muž se na mně dívá, a už asi tuší, co se mi honí hlavou…

Moje zvídavé já, ale už dělá krok na první schod a spěchá na vytoužené „blízké“ setkání s Bohem.

Kostel se najednou zaplní příšerným pisklavým zvukem.

Trhá mi uši a svírá vše uvnitř mně.

Provázek, ani ceduli tady sice nemají, ale mají alarm.
A tedy příšerný.

Slyšet ho snad až na Německo- České hranice, stovky kilometrů odsud.

Můj muž bledne spolu se mnou.

Do kostela se řítí „služebník Boží“. Hned za ním dva policajti.

Vůbec netuším, kde se tady v té pustině tak najednou objevili.

Co ale tuším, je velký průšvih velebnosti.

Německy moc nerozumím, a tak průšvih řeší Markus.

S plným nasazením vysvětluje nabroušeným policajtům a panu faráři, že jsme skutečně nechtěli nic ukrást, že jsme se jenom chtěli víc přiblížit Bohu.

Tedy já, jeho žena.

Fakt je zlatý, že mně v tom nenechává samotnou a žehlí průšvih mého zvídavého já, jak se dá.

Energie pánů v uniformách se pomalu mírní.
Vypadá to tak, že nás nikde neodvezou, nezavřou a možná ani nebudeme platit pokutu.

Ale vypadnout z kostela rozhodně musíme.

Ach.

Vysněné setkání s Bohem za “čárou“ dnes zase nebude.

A vypadalo to tak slibně.

Cestou domů můj muž mlčí. Asi se na mně zlobí. Já se mu ani nedivím. Pro změnu žehlím teď já s ním.
Po cestě domů i celý večer.

Ale….asi už zapomněl na mezinárodní průšvih, který mi způsobil v Číně na letisku tím, že mi do baťohu v letadle těsně před přistáním přibalil (aniž bych to postřehla) ovocný jogurt, který do Číny rozhodně nesmí a který mně jasné hned po přistání v batohu našli a stálo mně to nějaký divný „štempel“ v mém cestovním pasu.

Možná jsem teď v Číně už vedena jak mezinárodní bandita, ale to z těch divných čínských znaků neumím rozpoznat…

Ale o tom zas někdy příště.

Prostě i průsery a průšvihy jsou někdy taky součástí naších životů.

A když se z toho nepo…reme, je možné, že se časem na nich třeba pobavíme. Jak my dva..

Určitě máte i vy ty svoje „prúšvihové“ příběhy, které v čase když se stali nebyli vůbec k legraci, ale teď se na nich někdy zasmějete a pobavíte…