Moje vnitřní dítě je hodně zvídavé a občas mně dostane do pěkného „průseru“.
… Jednoho krásného dne jsme si vyšli s mým mužem v Německé zemi na výlet.
Pochodili jsme pár vesniček, obhlédli památky, poseděli u dobrého jídla.
Po cestě domů na nás v dálce na kopečku „svítí“ hezký „Chrám Páně“ a tak jdeme za tím světlem.
Kostel je na kopci. Kolem žádné živé duše. Jenom pár stromů a nádherný výhled do údolí.
Vcházíme dovnitř. Kostel je nádherný, i energie uvnitř.
Procházíme vnitřkem, nadechujeme „Boží přítomnost“.
Zastavuji se před schůdkama vedoucími k velkému zlatému oltáři.
Tam kde sídlí Bůh, Ježiš, Boží přítomnost…
A teď jsem k němu tak blízko. 2 schody a pak 3- 4 metry…
Nad schody vedoucími k oltáři bývá obyčejně natáhnutý od jedné strany na druhou provaz a na něm se vždy houpe cedulka s nápisem „zákaz vstupu“.
Tady ale žádný provaz natáhnutý není a cedulka se zákazem vstupu taky nikde.
Wow.
Vždy jsem toužila překročit za ten provaz.
Potkat se s Boží energii, co je před námi ukryta za provazem a cedulí.
Procítit tu energii v sobě, doslova se jí „dotknout“.
Potkat se s Bohem, popovídat si s nim.
Tady kousek od toho zlatého oltáře, kde „bydlí“ Bůh .
Můj muž se na mně dívá, a už asi tuší, co se mi honí hlavou…
Moje zvídavé já, ale už dělá krok na první schod a spěchá na vytoužené „blízké“ setkání s Bohem.
Kostel se najednou zaplní příšerným pisklavým zvukem.
Trhá mi uši a svírá vše uvnitř mně.
Provázek, ani ceduli tady sice nemají, ale mají alarm.
A tedy příšerný.
Slyšet ho snad až na Německo- České hranice, stovky kilometrů odsud.
Můj muž bledne spolu se mnou.
Do kostela se řítí „služebník Boží“. Hned za ním dva policajti.
Vůbec netuším, kde se tady v té pustině tak najednou objevili.
Co ale tuším, je velký průšvih velebnosti.
Německy moc nerozumím, a tak průšvih řeší Markus.
S plným nasazením vysvětluje nabroušeným policajtům a panu faráři, že jsme skutečně nechtěli nic ukrást, že jsme se jenom chtěli víc přiblížit Bohu.
Tedy já, jeho žena.
Fakt je zlatý, že mně v tom nenechává samotnou a žehlí průšvih mého zvídavého já, jak se dá.
Energie pánů v uniformách se pomalu mírní.
Vypadá to tak, že nás nikde neodvezou, nezavřou a možná ani nebudeme platit pokutu.
Ale vypadnout z kostela rozhodně musíme.
Ach.
Vysněné setkání s Bohem za “čárou“ dnes zase nebude.
A vypadalo to tak slibně.
Cestou domů můj muž mlčí. Asi se na mně zlobí. Já se mu ani nedivím. Pro změnu žehlím teď já s ním.
Po cestě domů i celý večer.
Ale….asi už zapomněl na mezinárodní průšvih, který mi způsobil v Číně na letisku tím, že mi do baťohu v letadle těsně před přistáním přibalil (aniž bych to postřehla) ovocný jogurt, který do Číny rozhodně nesmí a který mně jasné hned po přistání v batohu našli a stálo mně to nějaký divný „štempel“ v mém cestovním pasu.
Možná jsem teď v Číně už vedena jak mezinárodní bandita, ale to z těch divných čínských znaků neumím rozpoznat…
Ale o tom zas někdy příště.
Prostě i průsery a průšvihy jsou někdy taky součástí naších životů.
A když se z toho nepo…reme, je možné, že se časem na nich třeba pobavíme. Jak my dva..
Určitě máte i vy ty svoje „prúšvihové“ příběhy, které v čase když se stali nebyli vůbec k legraci, ale teď se na nich někdy zasmějete a pobavíte…