aneb „malá“ úvaha o infekci…
Znáte přísloví: „Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“?
Věřím, že převážná většina z vás toto přísloví zná a nemusím vysvětlovat jeho význam
Jak se zdá, už téměř dva roky poznáváme a prožíváme význam tohoto přísloví v praxi.
Na celém světě.
Jak to myslím?
Od konce roku 2019 žije lidstvo na planetě Země ponořené do celosvětové virové infekce zvané C 19.
Lidé přestali žít, propadají panice, mají strach o své životy, o životy svých blízkých.
Jsou nemilosrdně konfrontovaný se smrtí, která v podobě rozsáhlé infekce cení na ně své ostré zuby.
Její nemilosrdný hlas se rozprostírá nad celou Zemí, plíží se do všech koutů…
Těla lidí jsou prolezlá strachem. Mají strach z této neznámé nemoci, která se nekontrolovaně šíří, může na ně „vyskočit“ a ovládnout je, všude tam, kam se pohnou.
Lidé se bojí, že se touto virovou infekcí nakazí, bojí se, že umřou…
Smrt létá nad světem. Všude mává svým černým pláštěm…
Lidé se jí děsí a vůbec nevnímají, jaké poselství pro lidi Země Smrt přináší …
Třeba o tom, proč je tahle infekce, tak rozšířena na jejich Zemi…
Kdyby se lidé Země na chvíli zastavili a překonali svůj strach, možná by pochopili, že jim jejích matka, matka Země posílá jenom další poselství.
Tentokrát vážně a důrazně.
V podobě infekce, kterou už vážně nelze přehlédnout.
Matka Zem i takto upozorňuje lidi Země, že rovnováha na Zemi byla nimi narušena a nastal čas navrátit jí zase zpátky.
A také splatit dluh, který si lidé Země vůči Zemi vytvořili, zkusit na vlastní kůži to, čím se vůči Zemi a jejím ostatním obyvatelům/dětem provinili.
Někdo tomu říká karma, někdo si vystačí s příslovím „Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.“ Nebo také: „Co zaseješ, to taky sklidíš“…
A můžete tomu říkat, jak chcete. Jedno je téměř jisté…
Vesmír, Bůh (nebo kdo to tam je), se vždy dříve nebo později postará, aby to, co se od rovnováhy odklonilo, dostalo možnost zastavit se, ohlédnout, pochopit, vrátit se zase zpátky do středu a zjednat nápravu…
Tak co se nám to z toho lesa ozývá?
Co jsme to zaseli a teď sklidíme?
Kde jsme jako lidstvo narušili rovnováhu?
A jak s tím vším souvisí infekce, strach, bolest a smrt?
Tak si to tedy připomeňme:
Infikovali jsme a pořád infikujeme tělo matky Zemi.
Jedy a chemii různého druhu.
Postarali jsme se tak o smrt milionu zvířat (obyvatelů Země), kterým se tyto jedy dostali do těla, následkem čeho umřeli, nebo mnohé druhy úplně vyhynuli
Infikovali jsme vzduch různými jedy z letadel a průmyslovými zplodinami.
Infikovali jsme podzemní vody – znovu jedy, odpad a chemie
infikovali jsme řeky, moře, do kterých vypouštíme všechny možné jedy a odpady (dokonce je v moři uskladňujeme), čím jsme zapříčinili smrt, nebo vyhynutí milionům obyvatel vody
Korunovali jsme se za pány tvorstva.
Zneužili jsme svého hostitele, Matku Zemi.
Pomalu ničíme její tělo. Dusíme jí , infikujeme, ničíme a zabíjíme…
Svými megalomanskými projekty jsme infikovali nejenom vodu, vzduch a Zemi, také lesy, stromy, plíce matky Země, která se už sotva může nadechnout. ( jak symbolické v těchto časech, že?)
Ztratili jsme úctu k životu.
Vystavili jsme stamiliony zvířat různého druhu, (též dětí matky Země), neuvěřitelné krutosti a utrpení.
Pro peníze, nebo pro naše vlastní potěšení, kdy si pochutnáváme na mrtvolách těchto svých bratrů a sester, oblékáme si jejich kůži.
Infikovali a zamořili jsme vše, co je na Zemi důležité pro přežití.
Ne někdo, ne oni…
Byli jsme to my lidé, kteří jsme to udělali, kteří jsme se samozvaně korunovali za pány Země a všeho tvorstva a zotročili si vše živé i neživé na Zemi.
Byli jsme to my lidé, kteří způsobili, že další obyvatelé Země z důvodu naší lhostejností a z důvodu infekce, ( viz text výš), kterou jsme na Zemi vytvořili a bezohledné šířili (a šíříme pořád) houfně umírali, vymírali, nebo měli a mají strach o svůj život….
Infikovali jsme celou naši Zemi a najednou s hrůzou zjišťujeme, že to, co jsme vytvořili, se nám vrací zpátky.
Manifestuje se to vší silou a konfrontuje nás se vším, co už dávno přežívají kvůli nám všichni ostatní obyvatelé a „děti“ Země:
Strach, bolest, smrt, panika, pocity z ohrožení života, dušení…
A co v tom všem my lidé děláme?
Zoufale křičíme o pomoc a záchranu.
Aby to nebolelo, abychom se nedusili, neumřeli.
V panice a naší snaze o přežití znovu a znovu, víc a víc infikujeme a zamořujeme Zemi.
Tentokráte roušky, respirátory, inj. stříkačkami, testy a pak všechnu tuto umělou hmotu použitou a zaneřáděnou trousíme, nebo ukládáme do těla Země v miliardách.
Kdy to my lidé zastavíme?
Nebo si vážně myslíme, že jsme pro tuto Zemi tak důležitý, že nám se nemůže stát to, co jsme způsobili jiným tvorům na Zemi ?…
Tak co s tím uděláme? Já, Ty, my všichni? Spolu…
Nemám pro vás návod, ani „zázračnou medicínu“, která to za nás vyřeší.
Napsala jsem pouze jednu malou ( textově malou moc ne) úvahu o tom, „ Jak se do lesa vola…“
Ale jak s tím dál naložíme, je na každém z nás…
Ať nás na této cestě v „boji s infekcí“ vedou Láska, soucit, laskavost, spolupatřičnost a semknutost…
Myslím, je to jediná cesta, jak se vypořádat s infekcí, která řádí na Zemi mnohem delší čas, jak 2 roky a která otevřela cestu, k tomu, co právě prožíváme… protože „Jak se do lesa … ale o tom jsem již psala …
Věřím, že nám Láska, soucit, laskavost, spolupatřičnost a semknutost, pomůžou porazit také další infekci, kterou jsme zamořili Zemi a která je vytvořená ze lží, závisti, nenávisti, zloby, strachu, bezmoci a podobných „ingrediencí“, které jsme tady spolu namíchali…
Tak pro dnešek asi tak, Hezký den všem. Silvia
Terapeut a průvodce na cestě životem
A na závěr jedna myšlenka z přednášky Rudolfa Steinera (1861-1925, filosof, zakladatel antroposofie)…
…“to, co je v hlubinách lidského vývoje, se
skutečně také symptomaticky projevuje v té či oné nemoci doby.“
