LÁSKA vs NELÁSKA

Seděla oproti mně. Malá, útla blondínka. S bolestí v očich, smutkem a sevřením v celém těle. Naslouchala jsem jejímu příběhu. Příběhu Lásky a Nelásky. Lásky k muži, Nelásky k sobě, ke svému ženství.

Tento příběh ji v životě stál už hodně. Naposledy operaci, když ji vybrali celou dělohu.

Odcházela spokojena, uvolněna, dokonce se usmívala, a já jsem za ní jenom tiše hleděla, a přála jí, aby jí ten klid, uvolnění, i úsměv zůstali co nejdéle.

Ale vím, že to není možné. Že to bude zase jenom na chvíli, protože ji nemůžu nabídnout to, po čem touží.
Můžu ji vyslechnout, zahrnout její tělo laskavými doteky, skrze ně ji dopřát i nádherný orgasmus, který se svým mužem nikdy nezažila, ale to je vše…
A ten pokoj a mír v ní zůstanou zase jenom na chvíli, protože když člověk vymění lásku k sobě za cokoliv jiného, celé jeho bytí to cítí, nelíbí se mu to, dává to najevo všemi možnými způsoby, napětím, stažením, smutkem, bolestí, nemocí.

Znám její příběh. Příběh ženy, která nežije své ženství tak, jak by se ji líbilo, jak by si přála. Ženy, která své ženství úplně potlačila a místo toho, aby naslouchala svým potřebám a touhám, hlasu svého ženství, své ženy uvnitř, místo toho aby řekla dost a s láskou se postavila za všechny ty zraněné části uvnitř sobě, obětuje zdá se vše… nedávno svojí dělohu.

A to vše jenom proto, aby se zavděčila svému muži a ze strachu, aby ji neopustil.

Pro muže s kterým žije více jak 20 let je jako žena příliš komplikována. Nerozumí, a nechce slyšet, natož rozumět po čem jeho žena v intimním životě touží, že ke styku potřebuje polibky, doteky, delší čas aby se vzrušila, delší přípravu, aby otevřela svoji joni, aby do ní mohl vstoupit.

Říkala, že s ním o tom mluvila, že to nikam nevedlo, že to nakonec vzdala a těch 20 let co spolu žijí vstupuje do ní bez toho, aby se ji dotknul, políbil jí, připravil.

Nikdy s ním nedosáhla uspokojivého vzrušení, natož orgazmus…

…. A já vím, že tím trpí, a trápí se, a je smutná z toho, že jí nikdy nenaslouchal co potřebuje ona, aby dosáhla svého uspokojení, že s ní nikdy neměl trpělivost, že on si vždy udělá to své, a jí pak nechá samotnou, použitou …

… a ona to všechno ty roky snáší, a vždy mu „podrží “ protože jak říkala : „Já ho miluji, a mám strach, že když se za sebe postavím a budu se dožadovat ohledu i pro sebe, že mně opustí. Už jednou jsem to zažila, už jednou mně opustil.

… a ja jsem jen tiše naslouchala… a najednou jsem před sebou viděla a slyšela i všechny ty její potlačené, zraněné, bezmocné, ubolené i zlobící se částí jak řvou z plných plic:

„A kde je láska k nám, jak miluješ nás? Jak miluješ sebe, když to dovolíš, když to snášiš celé ty roky.? ..

… a v tu chvíli jsem věděla, že dělohou to jenom začalo … koukala jsem se na ní jak povídá, a v duchu se ptala, co všechno je ještě tato žena ochotna ve jménu této lásky(?) obětovat ?

Žena odešla a já zůstala sama. Seděla jsem v tichu. Není první od které jsem slyšela podobný příběh. Hlavou se mi honili otázky:

…Co to je za „láska“, která žene tuto a ženy, které žijí podobné příběhy k nelásce k sobě, k tomu že opustí a zradí svoje tělo, ženství, potlačí všechny své naděje, touhy, sny, udělají ze sebe nešťastné,vystresované „přízraky“ a raději onemocní, nebo zemřou, jenom aby byl muž spokojen a neopustil ji.

…co je to za „partnerství“, kdy ve vztahu jeden žije spokojeně na úkor druhého, a spokojenost toho druhého jej vůbec nezajímá ?

…jak si má muž vážit ženu, když ona si neváži sama sebe ?

…dokdy budeme ve vztazích lásku zaměňovat za různé formy závislostí a strachy z osamění, z opuštění ?

…kdy si začneme vážit vlastní život, vlastní ženství a začneme milovat tu nedůležitější bytost v našem životě ?

…kdy pochopíme, že všechny tyto hry na“lásku“které hrajeme a oběti které přinášíme jenom více a více posiluji Nelásku vůči nám samým, která sebou přináší smutek, sevření, a častokrát i nemoc .

Vzpomněla jsem si na mého muže. Jak jsem s ním šťastná, i moje vnitřní žena. Jak se zajímá i o mé potřeby, co chci v intimitě já. Jak je citlivý a pozorný k mému ženství.
Zahřálo mně u srdce a poslala jsem mu vnitřní úsměv…

… a myslela jsem na to co by se muselo stát, abych zradila své ženství, svoji vnitřní ženu a uvrhla je do žaláře Nelásky, smutku, stresu a způsobovala jim taková zranění a ne-štěští…

….dnes vím jistě, že kdyby můj muž odmítal naslouchat tomu co potřebuji ve vztahu také já, abych se v něm cítila hezky, naplněna, v bezpečí, a jako partnerka, a měla bych si vybrat, ja bych zvolila lásku k ní, k moji vnitřní ženě, mému ženství, protože je miluji .. a žádny strach ani důvod není dost velký, abych je zradila, a dopustila, aby se z moji vnitřní ženy stal zoufalý, nešťastný, osamocený a opuštěný přízrak…

...protože věřím, že ve vztahu můžou být oba partneři šťastní, že v něm nemusí nikdo z nich potlačovat sebe, věřím v lásku, v partnerství, kde se partneři podporují, respektují, naslouchají jeden druhému, a nepotřebují hrát mocenské hry, nebo divadlo jeden před druhým.

Věřím ve vztah, v kterém můžou být partneři pravdiví a sami sebou, potkat se v rovině, v které jim to bude oběma příjemné, v které můžou žít, (i když spolu), sami sebe, své přání a touhy, i když to mnohokrát chce otevřít a vypustit i naše démony, strachy, bolesti, zranění, ukázat je partnerovi, potkat se s nimi, nechat je promluvit …

Když si to ve vztahu dovolíme, když tým postupně procházíme, vím, že to s počátku není vůbec jednoduché, protože máme strach se odevzdat, otevřít, mluvit o svých pocitech a zraněních, o svém vzteku, bezmoci, o všech svých démonech a občas to vztahem i hodně zatřese, když do toho jdeme a postupně se to otevírá…. ale když to ustojíme, když si i v té bouři vzpomeneme na lásku, která je mezi námi, a podpoříme v té bouři jeden druhého, otevře to mezi námi hlubší a hlubší roviny blízkosti a intimity, a o to nám přeci v partnerství jde nebo ne ?

ale o tom zas někdy příště .

S láskoi Silvia 

Příspěvek je možno šířit pouze s udáním info :  autor Silvia Henniger, www.silviahenniger.cz