MÁMA, aneb ESENCE LÁSKY

Dnes vám budu vyprávět příběh jedné lásky.
Lásky dceři k matce.

Je jedno komu se stal. Jenom vám ho chci převyprávět. Protože je jich podobných spoustu.
Ta nekonečná, neutichající bolest mezi mámou a dcerou
Tak se hezky usaďte, třeba si udělejte kafíčko a čtete:

„Tyto velikonoce byli pro mně hodně emotivní a smutné. Otevřelo se ve mně spoustu emocí, které v běžném životě moc nežiji – vztek, bezmoc, zmatek, ale také čistá esence lásky k mé mámě …

Ale hezky po pořádku.

Můj vztah s maminkou byl od dětství hodně komplikovaný. Jsem jediné dítě mých rodičů.
V dětství mě „emočně vychovával“ a provázel spíše můj táta. Byl můj důvěrník, i nejlepší „kamarádka“.
Skrze povídání mě zasvěcoval i do mé první menstruace, do intimního života mezi mužem a ženou, do všech tajemství, které obyčejně sdílí s dcerou máma.

Moje máma na můj vztah s tátou vždy nějak žárlila. Jak si povídáme, smějeme se spolu, na tu blízkost mezi námi.
Aaaach, mami jak ráda bych byla bývala kamarádka s tebou, mojí maminkou!

Ale vždy, když jsem přišla za maminkou s nějakým „ životně důležitým problémem“, ( jak to obvykle náctileté mívají ) mně buď nějak odbila, nebo neměla čas.

Postupně jsem nabývala pocit, že moje problémy nejsou pro ní důležité.
Nenaslouchala mi, nebyla tam pro mě. Nebyla v tom se mnou.
Když jsem s ní chtěla o něčem pro mně důležitém mluvit, přerušovala mně, a vyptávala se, nebo komentovala věci, které byli úplné mimo toho, o čem jsem povídala já.

Cítila jsem, že to, o čem mluvím a moje problémy jí nezajímají. A když s ní mluvím, ani nevnímá o čem. Prostě tam duchem nebyla.
Tak jsem ztratila zájem, a citově více přilnula k tátovi. Byl tam pro mně vždy, když jsem ho potřebovala.
A na rozdíl od maminky vždy měl na mně čas a naslouchal.
Byl účastný, chápající, povzbuzující.

Máma chodila do práce. Starala se o domácnost a o jídlo. To bylo u nás vždy perfektní. Asi tím maminka chtěla nějak nahradit to, co neuměla emočně.

Myslím, že moje máma nikdy nebyla šťastný člověk. Vždy byla vážná a jakoby uzavřena ve svém světě –  plném strachů a negativních emocí…
Nevzpomínám si, že by jsem jí někdy viděla smát se.

Tak si ji pamatuji od dětství.

Náš vztah se nikdy nezměnil. Zájem o mě, mé problémy, to jak se mám, jak se cítím. Nikdy to tam prostě nebylo. Nedala mi k tomu prostor.

A byli tam i jiné bolavé věci. Pořád mně za něco kritizovala. Vše co jsem kdy udělala mělo své „ale“ „ noooo“ „není to kdovíco“, „ nemohla bys ještě trochu přidat?“ a podobné projevy, po kterých jsem pochovala svoji tvořivost někde do kouta své duše.
Nač se snažit, když je to i tak k ničemu. Když to není nikdy dost dobré a pořád je to málo.

Svůj vztah s mámou jsem obrečela tolik krát, vyvztekala se, prožívala bezmoc, zoufalství, smutek.

Jak mi jen chybělo to pouto, kdy máma a dcera kráčejí spolu a podporují se. Jak dcera čerpá moudrost matky, aby jí předávala dál.
Je mi tak líto, že mně nikdy k sobě nepustila blíž.

Horší bylo, že jsem postupně přicházela i o tátu.

Tatínek maminku miluje a je s ní pořád.
Vždy dělal a dělá pro ní vše. Na svůj život celkem zapomněl. Vždy to bylo o tom, co chce máma. A když se táta vzbouřil ( co bylo fakt málokdy), buď s ním nemluvila, nebo se v pozdějším věku začala vyhrožovat, že si něco udělá.

A táta celý svůj život dělá to, co si máma přeje a jak si to přeje.
Je mi líto, že táta úplně zapomněl na sebe, na své touhy, koníčky, na svůj ohromný moudrý a lidský potenciál, který měl vždy v sobě, a za který jsem si ho já, i lidi v naší rodině a okolí vždy obdivovali a vážili.

Již dávno jsem ale přijala a respektuji, že to co se děje mezi tátou a mámou je jejích. A že je to tátovo rozhodnutí, že takto žije.

Co mi je ale moc líto, že táta tady pro mně přestal být.

Jíž od konce vysoké školy jsem si začala pomalu všímat, jak se maminka snaží, abychom nezůstávali s tátou sami. Aby jsme si nemohli spolu povídat. A když se to náhodou stalo, byla z toho podrážděná a nehezky koukala na tátu, nebo s ním vůbec nemluvila. A na mně taky.
Dopadlo to tak, že dnes se táta bojí mít se mnou sám jakýkoliv kontakt. ( vlastně mojí rodiče nemají kontakt už dlouho s nikým.
Ani s nejbližší rodinou. Maminka to nějak zařídila).

A když přijedu k rodičům na návštěvu, táta se bojí se mnou zůstat sám. Řekne mi, že nechce mít potíže, omluví se, pohladí mě po hlavě jak kdysi…aaach tatinku…. a už utíká pryč, do místnosti kde se momentálně zdržuje máma.

Když se ohlédnu zpátky svým životem myslím, že jsem měla vždy nějak podvědomě z moji mámy strach.
Strach, že i já budu muset nakonec žít tak, z mého pohledu nesvobodně jak můj táta.

A přitom jsem vždy tak moc toužila po máminým objetí, povzbuzení, po nějakých milých, laskavých slovech… ach mami, mami …

Vždy tam bylo spíš mentorování, poučování, kritizování, strašení jak je vše nebezpečné, jak je život těžkej … ale já jsem to tak nechtěla.
Toužila jsem po esenci mámy, která vyzařuje teplo a lásku, bezpečí, přijetí, ujištění, že vše je v pořádku ..

Časem jsem pochopila, že to nejde. Že moje maminka je taková jaká je a nechápe co od ní chci, že si nemám na co stěžovat, a když tak jsem (podle ní samozřejmě) jenom nevděčné dítě.
Mami já si chtěla povídat, cítit že tam pro mně si citově a nejenom s tím jídlem.

Já vím, že maminka jinak neuměla, ale já toužila. Toužilo malé od mámy a její lásky nenasycené dítě ve mně.

Vztah s maminkou jsem poctivě léčila a léčím. A myslím, že jsem ho v sobě hodně očistila, i když procházel místy bolavými i negativními emocemi. Vyřvala jsem kupy vzteku, bezmoci, prolila potoky slz bolesti z pocitů nepřijetí, samoty…

Ne dávno mi zavolal táta. Volal mi jak jinak na „tajňáka „, aby maminka nevěděla.

Prý je to s maminkou zlé. Přestala chodit a už se pomalu nedokáže sama ani najíst.
Tak jsem nastartovala auto a vybrala se na dlouhou cestu za mojí mámou.

Cestou jsem přemýšlela o našem vztahu, o naši ne-blízkosti, o moji marné snaze přiblížit se k ní. Jak jsem vždy toužila mít mámu s kterou se dá povídat o všem možném i nemožném, mámu, která tam je, když ji potřebuji, naslouchá a rozumí mému světu, rozumí mým radostem i bolestem.
Celé 4 hodiny cesty domů se valily ze mně staré známe emoce související s maminkou.
Plakala jsem, i se vztekala, v duchu si s ní povídala, ptala se. „ Proč mami ? Proč ? …

A nebylo to první krát v tomto období, co se to vraceli a čistili mé emoce vůči mámě.

Domů jsem přišla před půlnoci. S malou duší co bude doma. Otevřel mi táta.
Rozběhla jsem se za mámou. Seděla v kuchyni ve svém starém křesle. Malá shrbená stařenka. Bez síly.
S poznáním v očích, že brzy vše skončí, že není cesty zpátky.
Pohlédli jsme na sebe a obě se dali do pláče.
A já v tú chvíli cítila, že ať tam bylo ve mně vůči ní cokoliv, je to pryč.

Jenom jsem tiše sklouzla na kolena, do jejího lůna a plakala jak malé dítě.
Maminka mě hladila po vlasech a já objímala celou tu její křehkou odcházející bytost a nechala se, možná naposledy, hladit maminkou po vlasech.
Jak krásně mi bylo v jejím náručí. V jejím teple, v její přítomnosti a objímající lásce. Cítila jsem její srdce, nořila se víc a víc do jejího tepla a nechala se vyživovat čistou, vyživující esencí mámy.

Ano bylo to tam. Jenom jsem si musela pro to dojít. Sklonit se před mámou, a nic od ní nechtít. Stačilo projít skrze tu bariéru smutku, vzteku a výčitek co mně dělila od ní a jenom si dojít pro to nejkrásnější co máma může dát.

Cítila jsem tolik něhy a lásky, vděky k moji mámě, k této ženě, která mi dala život.

A ať tam byla, nebo zůstala jakákoliv emoce, nebo výčitka, která zůstane navždy u mě vůči ní nevypovězena, jsem šťastná, že jí ještě mám, že můžu přijít, obejmou jí, schoulit se u ní, být zase malé dítě v náručí mámy, u jejího srdce – tak jak kdysi na samém počátku mého života.

Moje maminka brzy odejde.
Jsem ráda, že jsem přestala být obětí všeho, co mi maminka nedala. Dala mi život, vše co mohla, „postavila mně na nohy“, vše ostatní je na mně v mých rukou. Mami děkuji ti za vše, i za tu možnost, že jsem to ještě mohla s tebou prožít 🙂 Budeš mi chybět maminko „

Příběh skončil.
Zůstala jsem sedět v tichu ještě dlouho po odchodu mé klientky. Kolik podobných příběhů jsem slyšela a slýchávám.

Těším se, že tato žena svůj klid našla, i cestu k mámě a pochopila, že maminky se málokdy mění.

Maminky se nemění. Zůstávají stejné ( čest výjimkám ). A my to nechceme pochopit. A tak nás to donekonečna bolí, zlobí a zraňuje. Čekáme, doufáme, dožadujeme se.

Nečekejte, že se maminka změní.
Že změní svoje postoje, názory, že už konečně uzná vaši pravdu, že tam bude pro vás, přestane vám zasahovat do života a tlačit vás do toho, co je pro vás dobré.

Změňte se vy.
Změňte svůj postoj k mamince. Přestaňte se na ní zlobit, být obětí toho, co vám nedala, jak s vámi jedná, jak se vám snaží zasahovat do života.

Maminky někdy zapomínají, že už nejsme malé děti.
Jakoby zůstali s námi uvíznuty někde ve věku kolem naších 15 let, možná i méně.

Vaše maminka je zdroj vašeho života. A za to si zaslouží obrovský dík a respekt.
Ale je to váš život. Tak jí za něj poděkujte a běžte ho žít!
Běžte žít svůj život!

Zbavte se všech křivd a negativních emocí vůči ní, odevzdejte jej pomyslně všechny vzorce a přesvědčení ohledně toho jak máte žít a jak se chovat.

Běžte to dělat po svém a za sebe. S úctou a respektem, že maminka to má ( nebo měla ) jinak a že je to tak v pořádku.
Jen tak se osvobodíte a stanete se dospělou bytostí otočenou k všemu životu

Jen tak se zbavíte touhy a očekávání, že jednou, možná …

A jak to máte s maminkou vy ?
Změňte  to teď, dokud to ještě jde. Dokud můžete čerpat od ní to, co vám nikdo na světě nikdy nedá ,

S láskou Silvia

Příspěvek je možno šířit pouze s udáním info :  autor Silvia Henniger, www.silviahenniger.cz

Zdroj obrázku: D. Glodovská, pixabay.com