O ŽIVOTĚ , INTIMNÍM ŽIVOTĚ A NAŠÍ ZTRACENÉ ČÁSTI – 1.časť

žena 20 sunset-1815991_1920Častokrát se mě ženy ptají, proč se jim nedaří žít uspokojivý intimní život a jak se to dá změnit. Odpověď na tuto otázku není jednoduchá a v sezeních, které se ženami dělám, někdy chvíli trvá pokud ji najdeme.
Pak můžeme spolu nastartovat i proces změn v této oblasti.

Na prožívání intimního života se podílí vícero důležitých faktorů, dnes se dotknu některých z nich .

Celý náš život, jeho prožívání, také prožívání intimního života často spoutávají zranění, kterými jsme si procházeli, hlavně v dětství.
Tyto zranění úzce souvisí s přesvědčeními, které postupně narušily naše spontánní, divoké a pravdivé já, naši podstatu, pravdivé prožívání toho kdo jsme, v souladu s našimi pocity a tím, co opravdu chceme, co potřebujeme, co se nám líbí, co už ne.

Jsou to:
naše vnitřní přesvědčení (a s ním související zranění ), že takoví jací jsme, nejsme v pořádku.
Toto přesvědčení nás spoutává v pocitech studu, hanby a viny. Tyto pocity znemožňují ukázat světu naše pravé já.
Jako malé děti jsme často slýchávali, že naše postoje a chování jsou špatné, že se máme chovat jinak, že máme jinak cítit, mluvit, myslet, projevovat se, že se máme oblékat jinak, jak se nám to líbí, více se snažit, poslouchat, dělat radost všem kolem a vůbec, že máme dělat věci v souladu s tím, jak chce svět kolem. Ne jak to chceme my.

Neplač, nekřič, musíš, nesmíš, snaž se, nezlob, nezlob se, dělej, nedělej, styď se, kroť se, neskákej, zklidni se, seď tiše, mluv, nemluv, nestarej se, neprojevuj se, nedotýkej se „těch“ míst, jsou ošklivá neodmlouvej, nedělej potíže, dělej a chovej se tak, jak to chci já, jinak tě nebudu mít rád (a), nebo budeš zodpovědná(ý) za to, jak se cítím.

A tak jsme více, či méně dělali v dětství tak, jak jsme jenom mohli to, co se od nás očekávalo, chovali jsme se a formovali v smyslu výše uvedených příkazů ( nebo aspoň některých z nich ).

Toto postupné přenastavování našeho původního já, toho kým jsme původně byli, na entitu toho, kým by jsme podle okolního světa být měli, přinášelo do našeho života postupně stále větší zmatek a přesvědčení o tom, že takový jací jsme nejsme v pořádku. Abychom byli pro svět přijatelný a zasloužili si lásku, přijali jsme přesvědčení, že se musíme fakt změnit.

Následně jsme v dětství skutečně prožívali poznání, že když se měníme v souladu s tím, jak je to od nás vyžadováno, dostává se nám více pochvaly, pozornosti a také lásky, základní substance k přežití toho všeho.
To způsobilo, že jsme víc a víc ztráceli kontakt s naším tělem, emocemi, s naší podstatou i naši „spontánní divokou částí“.
Postupně jsme začali na ní zapomínat, až se ztratila někde v hlubinách našeho nevědomí.
Bez této naší části nejsme celistvý a nemůžeme žít naše opravdové, skutečné já

Když jsme postupně dospěli k poznání, že naše podstata a přirozenost není pro svět kolem v pořádku, začali jsme se taky postupně zaobírat více a více tím, co by jsme měli udělat proto, aby byli lidi kolem nás spokojeni, místo toho, abychom zkoumali také to, co dělá spokojenost a radost nám samým.

Dnes, když jsme dospělý, častokrát používáme sami vůči sobě i vůči okolí to, co jsme v sobě ukotvili v dětství.
Připadáme si k ničemu, honíme se za vizí vlastní perfektnosti a dokonalosti, jsme vůči sebe tvrdí, odsuzujme se, kritizujeme, máme na sebe příliš vysoké nároky, stydíme se projevit to, kým jsme, stydíme se mluvit o svých pocitech, projevit své emoce, říct si svůj názor, stydíme se přiznat sobě i partnerovi, že sex se nám líbí, že máme rádi rozkoš a potěšení, které u toho prožíváme, stydíme se mluvit o tom, když se nám sex nelíbí a momentálně ho nechceme z nějakého důvodu s partnerem sdílet, stydíme se požádat okolí o respekt vůči naši osobě, i o naplnění toho, co potřebujeme, neumíme se vymezit a postavit kolem sebe zdravé hranice.

Stud, pocity viny a hanby, vyplývající z našeho strachu projevit se ve své podstatě, uzavírají a svírají léta naši energii.
Stále jakoby pomyslně stojíme v roli malého zraněného dítěte, které neumělo, nebo se bálo říci rodičům, nebo osobám kvůli kterým se vzdalo svojí pravdy a přirozenosti : „A DOST“.

Pokud to neuděláme a neřekneme někde uvnitř sebe to pomyslné „A DOST“( i za to malé dítě v nás, které je nositelem výše popsaných zkušeností a zranění) a nepřijme zpátky svojí přirozenost, spontánnost a „divokost“, jako i přesvědčení, že to jací jsme ve své nejhlubší podstatě, je v naprostém pořádku a můžeme se svobodně projevit, pořád se budeme motat v bludném kruhu a v situacích, které nás zraňují, znemožňují žít život po jakém toužíme a užívat si také potěšení z intimního života.

– strach z toho, že nám bude odepřená láska a zranění s tím spojené
Tento náš věčný boj o lásku, promíchaný strachem, že jí ztratíme a zkušenostmi, kdy jsme v dětství prožívali její odepření na vlastní kůži, nás postupně uzavírali citově, fyzicky i energeticky, abychom necítili svou bolest.
A jak čas plynul, toto uzavření, způsobeno hlavně emoční bolestí, se stalo naši pevnou součástí.

Možná je pomalu načase odložit své „krunýře“, aby energie a emoce mohli zase volně proudit, abychom zase začali cítit a dovolili si prožívat. Také radost, slast, rozkoš i potěšení v těle.

Malé zraněné dítě v nás, které je nositelem této zkušenosti a bojí se pořád ztráty lásky, resp. má strach, že nemůže být nikdy milované potřebuje slyšet, že už se o to postaráme, že ho milujeme a zůstane to tak napořád.
Když vysvětlíme malému dítěti uvnitř sebe, že o lásku nemůže nikdy přijít, protože láska je jeho základní esenci, zklidní se jeho vnitřní svět a pak už to nebude uvnitř tak bolet.

Pak můžeme vstoupit jako dospělý člověk do jakéhokoliv vztahu s vědomým, že to prostě někdy nevyjde a někdy to sakra i bolí, co ale neznamená, že nejsme hodní lásky a je s námi něco špatně.
Malé dítě to nevědělo, vy jako dospělý snad už jo.

– naše vnitřní přesvědčení, že lásku si musíme nějak zasloužit
Určitě si mnozí z vás vzpomenou na „ kouzelné větičky „ z dětství, které vám rvaly srdce a vytvářely prostor pro růst vaši bezmoci, kterou si někteří nosíme v sobě pořád.
Nemůžu tě mít ráda, když tak zlobíš, když po sobě neuklidíš, když se nechováš, jak se na hodnou holčičku ( kluka ) patří., když maminku ( tatínka …. ) tak zarmucuješ ..
Budu tě mít ráda, když se budeš dobře učit, přestaneš plakat, zlobit, oblečeš si ty krásné šatičky, co nemáš tak ráda, nebo sníš tu polévku, s kterou se maminka tolik natrápila.

Manipulace s láskou, kdy vás někdo konfrontoval s tím, že lásku si zasloužíte pouze a jenom tehdy, když uděláte to, co se od vás očekává, vedly a vedou v naších životech ( i v naších ložnicích ) často k tomu, že pro vidinu lásky uděláme cokoliv, i když to samy nechceme a jde to bytostně proti tomu, co chceme my.

Co s tím ? Každý kdo tuto závislostní a podmíněnou láska někdy prožil, nebo prožívá, někde v hloubi své duše ví, že toto skutečná láska není. Jedná se pouze o mocenskou hru, které se buď budete účastnit a občas vám někdo hodí „ohlodanou kost lásky“, aby jste se cítili „nažraný“a spokojeny, nebo se s těmi zbytky, co na vás zbyli nespokojíte a půjdete tam, kde pro vás lásku skutečně budou mít.
„Ohlodané kosti“ jsou sice taky někdy fajn, ale fakt vám to stačí ?

– naše vnitřní přesvědčení o tom, že jsme k ničemu a nemáme žádnou cenu, resp. hodnotu.
K tomuto bodu asi nemusím moc psát. Myslím, že mnozí z vás důvěrně znají věty typu:
Jsi k ničemu ! Nikdy z tebe nic nebude ! Nikdy to nikam nedotáhneš ! Je zbytečné se ti věnovat, nikde to nevede ! Pepík je zase lepší jak ty ! Fakt jsi tak hloupá (ý), že tomu nerozumíš !
A nepochybuji o tom, že vás napadne spousta vět podobného typu.

Pokud jste někdy dávno uvěřili tomu, že nemáte nijakou cenu, že s vaší hodnotou to vskutku není v pořádku, že jste k ničemu, ať děláte cokoliv a pořád je někdo lepší jak vy, těžko vám bude život zrcadlit něco jiné.

Pořád se vám toto vnitřní zranění bude v životě nějakým způsobem připomínat, i v životě intimním. Možná je načase začít se konečně oceňovat a podporovat, taky všechny vaše zraněné části, které jsou uvnitř vás nositelem tohoto zranění a zkušeností.
Přestaňte sobě dělat to ( kritika, posuzování, znehodnocování), co vám dělali, jiný, když jste byli děti.

Další zranění, na které se spolu podíváme a které je potřeba „léčit“ k tomu, abychom mohli svobodněji prožívat svůj život, také život intimní jsou:

–  postoje a přesvědčení ohledně dokonalosti svého těla, o čem ví své hlavně ženy
–  naše vlastní zranění v oblasti sexuality, intimity a integrity 

–  zranění, vzorce a přesvědčení, které si neseme z kolektivního ženského nevědomí
–  zranění, vzorce a přesvědčení, které si neseme z rodové linie žen

o nich, ale zase příště. Už brzy :)

Pokud máte chuť, udělejte si na závěr malé cvičení:
Zkuste se na teď na chvíli zklidnit a ponořte se do svého vnitřního světa. Projděte si pomalu výše uvedené přesvědčení. Prozkoumejte, které z nich se vás týkají. A když se pomyslně vrátíte zpátky v čase, možná najděte k těmto přesvědčením i zranění, které způsobili.
Možná nastal čas, změnit uvnitř sebe tato přesvědčení a začat léčit zranění, které tato přesvědčení způsobili. Váš život i život intimní, určitě za to stojí.

Pokud nevíte jak na to, napište mi na silvia@cestyksobe.com,

Pokud máte raději práci v skupině, zvu vás do konce roku na  semináře, na kterých se budeme věnovat právě těmto tématům, tj sexualitě a intimnímu životu ženy a hledání naši ztracené části, ( naši podstaty, nešeho spontánního, divokého já ).

26.11.2017 Sexualita a intimní život ženy ( info a přihlášky zde )
9.12.2017 Hledání divošky ( info a přihlášky zde )

Tento článek je možné dále šířit pouze jako celek, s uvedením jména autorky Ing Silvia Henniger

Silvia Henniger
Žiji spokojený život a plním si své sny. Podporuji lidi, kteří se rozhodli jít stejnou cestou. Vedu poradnu pro osobný rozvoj a sexualitu, kurzy pro ženy, rodinné konstelace a spontánny tanec. Ráda vás podpořím na vaši cestě k větší harmonii v sobě, i ve vašem živote. Můj příběh si přečtete zde
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *