OBEJMI SVÉ VNITŘNÍ DÍTĚ

Nedávno vstoupila do mé poradny malá útlá dívenka, typovala jsem jí tak 20 a něco. Přišla s diagnozou silného autonomního onemocnění s poškozením ledvin. Byla v stadiu rozhodování jít či nejít na dialýzu s vyhlídkami transplantace. Přišla na doporučení svojí tety, která ji slíbila, že jí pomůžu. Aaaaach.

Nepletu se do práci doktorům, neslibuji co nevím jestli můžu splnit. Navrhla jsem ji, že, se zkusíme spolu podívat na příčinu, ale neumím ji slíbit vyléčení. Začali jsme spolu o problému mluvit.

Náš rozhovor se postupně prohluboval. Dávala jsem jí různé otázky ze života, z dětství. Hledali jsme spolu, kde by mohla být příčina jejího ledvinového onemocnění, které signalizovalo, strach, stres, potíže ve vztazích a destrukci otočenou směrem dovnitř. Vedla jsem ji skrze vhledy a různé techniky které znám ze své praxe

U jedné imaginace se zasekla. Chvíli seděla nepohnutě a pak mi řekla:
„Mně to s Vámi vůbec nejde. Nic nevidím. To se mi ještě s nikým nestalo, a to jsem už pochodila toho hodně.“
Bum. A bylo to tady …Vnímala jsem, co se v ní otevírá a začala opatrně…

Zeptala jsem se jí jak se u mně cítí, jestli má dobré místo, cítí se bezpečně, nechce si přesednout, nebo se napít… Všechno bylo v pořádku, až najednou z ní vypadlo.

“ VÍTE JÁ MÁM STRACH „! … Strach, že půjdete do hloubky a něco objevíte, že se dotknete něčeho, na co ještě nejsem připravena, co nezvládnu, a nechci vidět….“

Její strach tam byl najednou s námi. Koukal na mně, držel jí sevřenou na židli. Odmítal se mnou mluvit, ponořit se hlouběji do procesu.
Vlídně jsem se jí přimluvila a ubezpečila jí, že půjdeme jenom tak daleko, jak to bude pro ní bezpečné.

Nabídla jsem jí aby pozvala svůj strach ven, a představila si jej před sebou jako část sebe, která v ní žije.
Naše pozvání přijal, ukázal se. Byl obrovský, byl všude, celou ji zahaloval a svíral. Pomalu zaplnil celou místnost.

Vedla jsem ji dál, aby s ním promluvila, proč tam je, co ji chce říct.

Projevoval se dost povýšenecky. Jednal s ní jak s malou holkou. Nechtěl se dát uchopit. Nechtěl vůbec odpovídat, projevit se. Jen tam byl.
Tak jsem ji podala papír a barvičky.

Obrázek, který nakreslila odpovídal tomu co se dělo v místnosti. Strach zaplnil celý obrázek. Pro nic jiného tam nebylo místo.
Na moji otázku a kde jste tam, Vy nakreslila malou černou kaňku uprostřed, obklopenou vším tým strachem.

Začala jí obtahovat víc a víc, a zvýrazňovala ten malý černý kruh uprostřed.

Zeptala jsem se jí kolik let ji na tom obrázku je.

Začali ji téct slzy. Dlouho mlčela, plakala, jenom obtahovala ten černý bod uprostřed.

Na židli přede mnou najednou sedělo malé, bezmocné, nešťastné a vystrašené dítě v tele dospělé ženy.

Začala mluvit:
“ Na obrázku jsou mi asi 3 – 4 roky. Jsem nechtěné dítě. Měla jsem být potracena. Cítim se strašně osamělá, bezmocná, nechtěná. Nemám základ, nevěřím si, bojím se neznámeho ….máma tam pro mně není.

Mám obrovské pocity viny, že jsem vůbec tady. Cítím se přebytečná, na obtíž všem. Mám strach, strach co se mnou bude , jak budu kráčet s tým obrovským pocitem viny a osaměním životem ?

A tak celý život poslouchám a dělám, co mi kdo přikáže. Snažím se. Když se budu snažit dostanu úsměv, pohlazení. A přitom se stydím i za to, když mě někdo pochválí, když udělá něco pro mně… To je tak smutný život, jako bych měla něco těžké na noze “ ….

Emoce v ní se otevírali hlouběji a hlouběji. Jenom seděla a koukala na ten obrázek, a plakala. Obrázek byl již celý mokrý od slz.

Na obrázek jsem jemně položila malou haděrnou panenku, kterou mám vždy po ruce, když pracuji s vnitřním dítětem

A co by potřebovala ta malá holčička ? Zeptala jsem se jí ?
Koukla na ní a odtáhla se. Odvrátila se směrem pryč od ní. Evidentně s ní nechtěla být v kontaktu.

“ Já ji nechci. Nepatří ke mně. Je k ničemu. Nechci se na ní koukat…

Její energie se změnila. Říkala to rázně a přesvědčivě. Smutek a hluboká bolest, které tam byli před tým zmizeli. Přede mnou seděla tvrdost a odmítnutí.
A malá holčička/ hadrová panenka/ tam ležela smutná, bezmocná, opuštěna a bezradná… a zase odmítnuta. Jediným člověkem, který ji mohl pomoct a postupně uzdravit.

A proč ji děláte to, co všichni ostatní ? Proč jste se přidala k všem těm od kterých zažívala a zažíva pocity odmítnutí, osamocení, cítila se s nimi bezradná a opuštěna ? Proč nemůžete vystoupit z té fronty a mít ji ráda Vy ?

Otázky ji zaujala Koukala na mně…Koukala na ní. Nechala jsem jí v tom hodnou chvíli být.

“ Potřebovala by obejmout a přitulit“ vypadlo z ní najednou… rozpoutalo to mezi námi dialog…

“ A proč to neuděláte ? Zeptala jsem se

“ Nemůžu. Strašně to bolí. Bojím se, že bych to neunesla.“

“ A kdy by jste měla své skutečné dítě, taky by jste ho odmítla obejmout a přitulit ? pokračovala jsem v komunikaci 

“ Nooooo to ne, v žádným případě. Moje dítě to nikdy nesmí zažít! “

“ A proč to musí žít vaše vnitřní dítě? Ptala jsem se…Jak si pak budete hrát se svým skutečným dítětem, když svoje vnitřní dítě necháte samotné, bezradné a opuštěné? Myslíte, že to vaše skutečné dítě nebude cítit ?“

Nemluvila. A nemluvila dlouho. Jenom se dívala na tu malou holku před sebou promítnutou v růžové hadrové panence… Pak se jí opatrně dotkla jedním prstem… jemně ji začala hladit po bříšku, pak po rukou, po vlasech, dívala se na ní …..čas plynul v dlouhých a dlouhých minutách, ale začala s ní být v kontaktu a to bylo důležité. Já jsem jen seděla, pozorovala celý proces a držela energii…

A pak ji zvedla na ruky, přitulila k sobě a celou ji ukryla ve svém náručí.

Bolest, která v ní nakupena dlouho čekala až ji pozve ven vytryskla jak životodárný gejzír. Zaplavila jí, zaplavila celý prostor, i mé soucitné srdce…

Byla jsem svědkem něčeho úžasného…Malá panenka v jejím náručí jakoby ožila, jakoby tam bylo skutečné dítě, které se tulí ke svoji mámě. Bylo to neskutečné. Slzy tekli v tichu i mně.

“ Jak jsem jí mohla nechat tak dlouho samotnou a opuštěnou? Koukala na ní a stále plakala…“ Je tak nádherná…plná světla a vnitřní krásy.

“ Tak ji to řeknete“ vybízela jsem jí.

“ Proč bych ji to měla říkat ?“  Zarazila se.

“ Protože to potřebuje. Už dlouho byla sama, potřebuje konečně cítit, že ji má někdo rád.“ pokračovala jsem 

Potřebovalo to zase chvíli dosednout. Malá ale už byla integrována, a pořád ležela schoulena v její náručí.

Nakonec jí to řekla, a slíbila jí, že už s ní zůstane pořád, bude ji chránit, milovat a podporovat a budou spolu mluvit.

Malá hadrová růžová panenka mi v tu chvíli přestala patřit. Patřila mé klientce. Byl v ní zhmotněn celý proces, kterým jsme prošli, i energie jejiho malého děvčátka, které vstoupilo dovnitř ní.

Proces dobíhal a ja se zeptala… „A jak se mají vaše ledviny ? … “

„Jsou uvolněné, šťastné a usmívají se. Jsou rády že se to stalo… A já konečně vidím cestu.“

Já nevím jestli se Vlaďka uzdraví. Ale důležité je že našla svoje vnitřní dítě.Tu část sebe, která potřebovala uzdravit, přitulit a také podporu, že ji má někdo rád a je pro někoho důležitá.

Možná i vaše vnitřní dítě čeká až ho objevíte, obejmete, začnete milovat a podporovat. Bez vás to nezvládne. A když ho najděte, už nikdy nebudete samy. Tak jak i vaše vnitřní dítě. Ať je vám spolu hezky

s láskou Silvia