TĚLO MATKY ZEMĚ

Naše Matka Země churaví a možná pomalu i umírá. Její tělo je ničené a otrávené jedy od jejich vlastní dětí, kterým poskytla domov, jídlo, podmínky na život.
Nikdo neví, jak dlouho bude ještě naše Matka Země žít, nebo jak dlouho se ještě nechá ničit a dovolí člověku, aby byli ničené i další její děti, které za nic nemůžou.

Říká se, že vnější, je jenom odrazem toho, co žije uvnitř.
A tak mi to nedá a kladu si otázky:

„Co tedy uvnitř nás, jaké postoje, myšlenky, programy způsobili, že naše Matka Země, je v takovém stavu, v jakém je? Že je plná jedů, plastů, že člověk ničí postupně její zdroje, krásu, že se k ní chová jak despota a tyran, bez špetky úcty a respektu?

„Co uvnitř nás způsobilo, že jsme se od Matky Země odklonili, že jsme jí přestali milovat a chránit, že jsme přestali milovat a chránit její zdroje, její tělo, které nám umožňuje žít v tomto světě?

Kde jsme na cestě svého vývoje ztratili respekt, úctu a lásku k Matce Zemi, k jejímu tělu, ke všemu, co pro nás vždy dělala a dělá?

A jak to tedy vše souvisí s tím, co žije uvnitř nás?
Pokud je skutečně vnější odrazem vnitřního, pak mi nedá položit si další otázky:

Jak ctíme, milujeme, přijímáme a respektujeme sebe? Jak ctíme a respektujeme svoje tělo?
Tělo, které jsme dostali (skrze svoji pozemskou maminku) jako dar od Matky Země pro náš pozemský život.?

Jak se o tento dar staráme a projevujeme mu úctu a vděčnost za všechno, co pro nás dělá? Čím ho cpeme a postupně otravujeme, některý z nás až tak, že jejich těla nemůžou dýchat, pohybovat se, že pomalu kolabují?

A jak ctíme, respektujeme a milujeme svojí vlastní pozemskou maminku? Jaký k ní máme vztah?

Nebo to vše spolu nesouvisí?
Ale vždyť… pořád se říká a pořád o tom čtu, že vnější, je jenom odrazem toho, co žije uvnitř. Tak jak to tedy vlastně je?

Ano, klidně si můžeš říct, že to, nad čím se v tomto článku zamýšlím je jedna velká blbost. A taky si můžeme všichni dál (čest výjimkám) opatrovat svoje staré, pro tuto dobu hodně rozšířené a „moderní“ postoje a žít podle nich. Třeba:

nemít rád/a a odmítat svoje tělo. Pořád ho něčím vylepšovat, opravovat, kritizovat, posuzovat, odsuzovat, nepřijímat, nebo do něj ládovat věci, které mu škodí a ničí ho.

A také můžeme zůstat v našem starém programu a nemít rádi sebe a pořád se hnát za vidinou vlastní perfektnosti a dokonalosti.

Můžeme. Nikdo nemůže říct tobě, mně, ostatním, co máme dělat a jak.

A můžeme zůstat žít pořád někde na povrchu a pořád řešit pro svůj život tak podstatné a životně důležité věci“, jak je iluzorní nedokonalost vlastního těla, nedokonalost vlastní osoby, neláska k sobě, nebo možná i to, že já mám v tomto textu spousty gramatických chyb.

Můžeme. Všichni můžeme. Zatímco ty skutečně důležité a podstatné věci zůstávají nepovšimnuté.
Třeba to, že naše společná Matka, její tělo pomalu umírá. Z naší nelásky, z nedostatku úcty a respektu vůči ní.
Všechno aspekty, které častokrát praktikujeme samy vůči sobě.

Myslím, že když chceme, aby se změnil svět, aby se uzdravila naše Matka Země a vztahy v ní, musíme nejdřív změnit vztah k sobě, pak se může změnit vše dál, protože … to vnější zrcadlí jenom to, co je uvnitř… ale o tom jsem již vlastně psala.

Myslím, že už nemáme moc ani času, ani možností. Dobře, možná ještě nějaký čas máme a možná už taky ne.

Jediná cesta, která vede k vyléčení všeho, co se teď děje všude kolem nás, s naší Matkou Zemí, s námi, s našim vztahy, vždy vedla a pořád vede skrze lásku a její pomocníky, kterými jsou soucit, laskavost, pochopení, trpělivost. 

Když to konečně pochopíme, přestaneme řešit a být závislý na povrchních věcech, které s láskou a jejími aspekty nemají nic společné a začneme žit skutečně dle principů lásky, pak tu šanci možná ještě dostaneme… možná…

Držme si palce.