„Plivla“ po mně (slovem) jedovatě a arogantně paní, na kterou jsem čekala asi 15 minut u svého auta, když to její velké „fáro“ stálo těsně za kufrem auta mého a já neměla, jak odejít.

Nervy jsem měla za tu dobu čekání už slušně „na dranc“, protože za chvíli jsem měla být na důležité schůzce.

„Co dělat“, uvažovala jsem uvnitř sebe. „Zavolat městskou policii?“

„Oooo to ne, to bys mohla někomu způsobit potíže, ozvala se ve mně moje empatie a „slušná výchova“.

Tak jsem aspoň zašla do krámku, před kterým jsem stála já i auto, které mi blokovalo výjezd… jestli náhodou…

„ Prosím vás není tam to velké auto někoho z vás?
Potřebuji odejít!“… Nesla se má prosba mezi lidmi, kteří tady čekali hezky v řadě za sebou na obsluhu.

Ticho… Na moji otázku zareagovala jenom paní prodavačka v tom smyslu, že neví…

Tak jsem znovu vyšla ven z krámku a čekala. Opřená o auto jsem vyhlížela, kdo přijde a jestli vůbec.

Asi za 10 minut vyšla z toho samého krámku, kde jsem se ptala paní s nákupem.
Přešla kolem mně, jako kdyby se nic nedělo, jako kdybych tam nebyla, jako kdyby její auto vůbec neblokovalo to moje…

„Myslíte, že je to takto v pořádku? „zeptala jsem se jí, když otevírala ten svůj velký bourák …

„Vy nechodíte nakupovat?“ flusla“ na mně (slovem) arogantně.

Musela jsem vypadat dost komicky.
Možná jsem vybulila oči, nebo mi padla brada, nebo nevím, ale fakt jsem nebyla v ten moment schopna dostat ze sebe nějakou souvislou větu, slovo…

Oooo ano… nakupovat chodím a fakt jsem kvůli tomu, abych zaparkovala a nakoupila obkroužila 4x náměstí, i když na mně nemilosrdně tlačil čas.
A místo jsem nakonec našla a vždy ho najdu, když potřebuji…

Ale o to tady nejde.

Jak se zdá, dnes je zcela běžné a normální, když si někdo z pozice síly, moci, arogance, nebo já nevím čeho ještě, vezme váš prostor, váš čas, vaše peníze, omezí vaše možnosti, znepříjemní vám život, rozhodně za vás, že tohle jste povinní snášet a ještě se přitom tváří, že je to normální… a nějaká omluva?

Ani náhodou…

Jsem ráda a možá by to někteří z vás i udělali, že jsem se udržela a nepleskla jí jednu z každé strany, po tom jejím arogantním ksichtě
( pardon)…ale… tohle prostě nemám v genech… i když to ve mně „rádně“ bublalo …

Můj tatínek mně učil jiným hodnotám. Třeba ohleduplnosti, spolupatřičnosti, mírnosti, takovému „člověčenství“, jak tomu říkám s oblibou…
…i když taky dokážu být někdy hezky „protivná“ a otevřít „bojovnici v sobě, když potřebuji nastavit hranice.

Když tak nad tou situaci teď spětně přemýšlím, vlastně ani nevím, co bych měla udělat a proč… aby to bylo nějaké „dobré řešení“ …

Co byste udělali v této situaci vy?