Tak už jsem zpátky… DOMA.
Doma v klidu. Doma sama.

Už žádné slunce a moře po ránu, nebo navečer, žádny tanec na pláži, žádné „babičko, pojd si hrát“, žádné „mamko“ od mého syna, žádné „Silvika“ od mého tatínka, žádné pravidelé usínání a dlouhé povídání s mým mužem, žádné povídání, ani turbolence s moji Peťkou, žádné španělské mňamky, trhy, výlety, posezení, povídání, nebo akční život s mými nejbližšími…

Nějak je najednou tady doma v Praze ticho… a prázdno a smutno mi…
… a to jsem DOMA… zde, kde je můj pražský byteček, prostor, kde tvořím, spřádám a realizuji své sny, kde to mám ráda…

Tak kde je tedy mé skutečné DOMA, když mi je tady v mém pražském doma teď smutno, po tom všem hezkém, co jsme spolu s mými nejbližšími za těch 6 intenzivních týdnů spolu-bytí prožili?

Odpověď ještě úplně neznám.

Je ale jisté, že Praha a můj milovaný byteček byli (a pořád ještě nějaký čas budou moje DOMA).
Dali mi vše, co si člověk může od DOMA přát.

Našla jsem tady spousty přátel, milých lidí, také své profesní uplatnění, naplnění, naplnila jsem moji vizi, s kterou jsem sem v na přelomu roků 2007/ 2008 přišla…

Ale něco DOMA, doma uvnitř mně je jinak…

Ve vizích mi teď chodí často bílý kůň a zve mně, abych nasedla…
Tak si ještě chvíli počkám, až uslyším taky to, kde mně volá…

A pak se nechám vést…

Moje DOMA, uvnitř mně, uvnitř měho srdce mě vždy vedlo.
Vím, že když dozraje čas a nasednu, povede mně zase tam, kde je moje DOMA, nebo aspoň malý kousek od nej…

Tak to jsem vám dnes chtěla…