Dnes má svátek moje maminka. Dnes je MDŽ.
Moje maminka žije daleko, dnes nemůžu s ní být a říct ji osobně maminko děkuji …
A tak Ti maminko moje píši tento dopis. Vím, že Ti ho nikdy neodešlu, vím že bys mnohé věci z něho nepochopila, odmítla o nich se mnou mluvit, možná by ses i rozzlobila na mně a to nechci.

Nechci Ti působit bolest, nebo Tě zas rozčílit, jak tomu bylo téměř vždy když jsem začala mluvít o svých pocitech.

Maminko chci Ti jenom říct jak moc Tě miluji, a vždy jsem milovala, jak moc bych si přála být zas někdy malá a schoulit se v Tvém náručí, jak ráda bych cítila Tvoje teplo a pocit bezpečí, které umí vytvořit jenom máma.
Je mi moc líto všech nedorozumění, které kdy byli mezi náma, všech konfliktů, všech bojů, které se mezi námi kdy odehráli, všeho co jsem Ti kdy nazlobená řekla, a možná Tě i zranila.
Mami, já vím, že mnohé věci mezi námi nezměním, vím že jsi mi dala co jsi mohla, co jsi uměla, vím, že se na některé věci, které zůstali mezi náma nevyřčeny nechceš podívat, a já Ti rozumím.
Někdy je těžké s odstupem času přijmout a uznať, že moje dítě to mohlo chtít a cítit jinak, že ho některé věci mohly bolet a zraňovat jeho duši, že taky dítě potřebuje respekt.
Dnes tomu rozumím, sama jsem máma dospělých dětí.

I ja jsem jako máma udělala spoustu chyb, taky jsem jako mladá maminka malých dětí byla přesvědčena, že dítě má poslouchat, dodržovat pravidla, chovat se slušne, neodmlouvat, dělať co chtějí jiný, moc neukazovat svoji radost, spontánnost, protože se to nesluší, a co by na to řekli jiní lidi, taky jsem u svých děti moc nerespektovala jejich názor, co chtějí oni a hodně potlačila jejich pravé já, jejich sny a touhy…

Maminko byla jsem hodně smutné a vystrašené dítě, a když se koukám na svoji fotku na které je moji malé holčičce asi 2- 3, je mi líto, že se tam cíti tak sama, smutná, vystrašena. Naučila jsem se postupně s ní mluvit, dělám to už léta, a někdy ještě potřebuje slyšet , že to dáme, že je vše v pořádku, že ji miluji, že už není sama, že si může hrát, může být veselá a spontánní, že může mít, i žít své sny.

Často slýchavala, že něco nemůže, jak nic neumí, nedokáže, jak je nešikovná, ťarbavá, tlustá, jak to zase udělala špatně, a musí se více snažit, jak z ní nikdy nic nebude, jak někdo udělal zase něco líp jak ona… Ja vím, že to s ní mysleli dobře, že jenom chtěli, „aby z ní něco bylo“, neco, na co můžou být i její rodiče pyšni… smutné jenom bylo, že místo toho, aby ji to pohánělo vpřed, nakonec jim uvěřila, a přestala se mít ráda a začala na sebe koukat s odstupem a nedůvěrou a bála se co s ní bude, když je taková nemožná, nešikovná, jak ji může mít takovou někdo rád …
A musím Ti mami říct, že jsem měla pár let hodně práce, abych moji malú holčičku uvnitř přesvědčila, že je v pořádku, že je hodná lásky, že ji mám ráda takovou jaká je, že pro mně je hezká, šikovná, úžasná, a už se nemusí užírat a trápiť tým, aby naplnila něčí představy, že nemusí nikomu nic dokazovat, a že je v pořadku i když něco nezvládne

Postupně jsem ji přesvědčila jak je šikovná a jedinečná, že má spoustu darů, které může dát světu, že má v sobě spoustu tepla a lásky, kterými může podporit i další lidi, kterí někdy uvěřili něčemu podobnému jak ona, a ovlyvňuje to stále jejich životy.

Maminko a musím Ti říct, že to s ní nebylo někdy lehké, protože se na Tebe moc zlobila,a stále čekala, že i Ty ji už konečně příjmeš takovou jaká je, že ji přestaneš stále říkat co má dělat, jak má žít, jak se oblékat, že ji pochváliš jak je šikovná, jak se jí daří, že přestaneš mluvit koněčně o tom co zase udělala špatné, přestaneš hledat chyby a začneš ji konečně brát vážně a s respektem
Chvíli mi to trvalo dokud pochopila, že maminka se nezmění, že maminka si jede pořad v tom svým zajetým a nemá důvod to měnit, a že tam bylo i moc hezkých věcí mezi ní a Tebou mami a třeba je ocenit.

Vysvětllovala jsem ji to pořád dokola, když se vztekala, bouřila, rebelovala, křičela, nadávala, nenáviděla Tě, prožívala bezmoc, když ze sebe dostávala všechny ty za léta nakupené emoce vůči Tobě

Nakonec se sklidnila, a dnes Tě maminko jenom miluje, a přijala, že je to prostě tak, že Ty si maminko prostě taková, a takovou se Tě naučila milovat i respektovat, a ví, že se už maminko moje těžko změníš, A to ji maminko hodně osvobodilo, přestala očekávat, že jednou to bude jinak, dožadovat se uznání, svoji pravdy.

A musím Ti říct, že je teď úplně jiná jak si ji kdysi znala, a určitě bys byla na ni moc pyšna. Ja jsem.
Je šťastná, spokojená, dělá co ji baví, plní si svoje sny. Jeji srdce vyzařuje kolem, a šíři teplo mezi lidi, kterí k ní často chodí, aby jim pomohla kouknout se s nimi na nejakou potíž, v které se právě octli.
Maminko nemusíš se o ní bát, ja se o ní postarám. Mám ji ráda, je u mně v bezpečí.

Maminko moje už budu končit. Jsem ráda, že jsem Ti mohla napsat tento dopis. Je v něm hodně nevyřčenej lásky k Tobě, i když místy promíchané spomínkami mé malé holčičky

Posílam Ti i za ní velké objetí a velký velký dík za vše, za život, který si mi dala, za všechno co jsi mně naučila, za vše dobré, co z Tebe koluje v mých žilách.

Miluji Tě, a jsem ráda že Tě ještě mám

Tvoje dcera

PS :
PS :
Já to už s moji maminkou nedám, je nemocná, a vše co potřebuje je klid, pocit, že je vše na svém místě a v pořádku.
Ale Vy milé maminky a milé dcery, Vy můžete osvobodit svůj vztah, najít si k sobě znovu cestu, mít jedna pro druhou více pochopění, tak jak se to podařilo i mně a moji dceři Petra Kuráková​ .

A že to jde se dozvíte na semináři,  který pro Vás připravujeme spolu ja a moje dcera na 6.6.2015 s názvem Jsi moje máma, Jsi moje dcera . Už teď se těšíme na všechny maminky a dcery, které chtějí zlepšit svůj vztah a najít si cestu k sobě :)