Říká se, že lpění je jednou z největších příčin lidského trápení, utrpění a také strachu.

Lpíme na věcech, na lidech, na myšlenkách, na svých nezdravých programech a postojích, na svých zaužívaných zvycích a jistotách, které nám přinášejí (častokrát) iluzorní pocit stability a bezpečí.

Lpění námi prosakuje, dostává se nám hluboce pod kůží a už jenom myšlenka na to, že bychom se měli něčeho „svého“ vzdát, nebo nedej Bůh o něco z nějakého důvodu přijít, nám přivodí strach, trápení, odpor, vztek, nebo přinejmenším husí kůži.

Ale… Možná souhlasíte se mnou, (doufám, že aspoň všechny ty z vás, co se považujete za duchovní bytosti), že jsme tady na Zemi také proto, abychom se posunuli na své cestě, ve vývoji osobního, ale i lidského (kolektivního) vědomí někde dál.

Abychom rozvíjeli také svoji duši.

A tak se (div světě) stane, že pro tento záměr duše, se jednou za čas objeví v našem životě ( v této době i v „životě“ kolektivního (ne)vědomí) něco, nebo někdo, nějaká událost, člověk, situace, které námi otřesou (někdy se to stane i mírnějším způsobem) a nabídnou nám podívat se na svůj život jinak.
Udělat v něm změnu(y), posunout se ve vývoji sebe, i své duše dál i skrze ni.

Život nám tak nabídne příležitost udělat si takovou malou inventuru svého života, srovnat hodnoty, opustit něco staré (někdy i to, co máme rádi a bez čeho si svůj život neumíme vůbec představit), otočit se jiným směrem, překonat strach, překročit práh své komfortní zóny, vykročit do neznáma.

A někdy se po nás doslova chce, abychom přestali lpět, něčeho se vzdali, něco (nebo někoho) opustili, propustili, s něčím se smířili a udělali tak ve svém životě prostor pro změnu a následný posun v našem vývoji.

Někdy to volání i uslyšíme a jdeme.
Učíme se nelpět, pouštíme, opouštíme… Lidi, přátelé, majetky, vše, co máme rádi.

Opouštíme také své komfortní zóny.

Vstupujeme tak na novou cestu svého učení, možností, i svého vývoje.

Učíme se překonávat strach, víc důvěřovat sobě, vesmíru, učíme se přestat spoléhat na vnější svět, učíme se také vzít zodpovědnost za svůj život, i zdraví do vlastních rukou.

Hlava to sice občas nepobere, ale naše duše má konečně možnost někde se posunout, vzlétnout

Ale… mnohem častěji volíme, (jak jednotlivci, tak i lidstvo) raději své jistoty, pohodlí, bezpečí, a vůči tomu „volání„ zůstáváme lhostejní.

Dál ulpíváme na našich (častokrát) iluzorních jistotách a bezpečí.

Na tom hmotném, co vlastníme, na svých přesvědčeních, na tom, co již známe, co máme rádi, na tom, bez čeho si svůj „konfortní“ život neumíme představit.

Ulpíváme na svém strachu, spoléháme, že přijde někdo zvenčí, převezme za nás odpovědnost, vše to za náš vyřeší, a zachrání nás.

Ale pak, div se světě přicházejí další výzvy, další lekce, zkoušky, abychom to už konečně pochopili, opustili vše, na čem lpíme, i svůj strach, vše, co nás spoutává a brání nám hnout se ve vývoji sebe, své duše, i svého vědomí dál.

Bráníme se, vzdorujeme, trpíme, jsme vystrašeny, nechceme. Hledáme pomoc, záchranu.

Někoho, kdo to za nás konečně vyřeší, jen abychom se tím už nemuseli zabývat, udělat změnu, nebo se nedej Bůh vzdát věcí, na kterých tak lpíme.

A tak se pořád dokola vzdáváme možnosti poznávat sebe, své možnosti, dary, své vnitřní zdroje, to kdo jsme, vzdáváme se svého vývoje, vývoje své duše.

Žijeme a prožíváme svůj život ve svých komfortních zónách, ve svých straších a lpěních a častokrát necháváme, aby za nás rozhodovali jiný..,

…A jak víme i z historie, krom naplnění vlastních ambic, zájmů a touhy po moci nás, ani naši Zemi moc daleko v tom vývoji o který tady pořád jde nedovedli.

Máme se dobře. O tom není pochyb.

Máme co jíst, máme krásná auta i domy, možná i celkem slušná konta v bance, a nejnovější máme i razítka v zelených pasech, které nám zaručí, že je nám dovoleno(!!!) zase jít a užít si milovanou dovolenou u moře, posedět v restauraci…

… ale co se děje v našich duších, v naších srdcích, v těch částích našeho já, která možná přišli na Zem za trochu jiným účelem… ???

Doba, v které žijeme, vše, co se nám právě děje, je obrovskou zkouškou a lekci, která nás nutí podívat se na všechna svá lpění.

Ale také na strachy, které zákonitě nastoupí vždy, když se v našich životech děje něco významné, kdy se naše strachy se postaví přímo před nás a my jsme nuceny jim hledět přímo do očí.

Možná právě teď, v této době, je ten moment, kdy se nás vesmír, osud, nebo cokoliv znovu a znovu ptá, jak to tedy vlastně s tím svým vývojem (osobním, nebo i tím kolektivním) vlastně myslíme,
co a jak pro něj uděláme. Jestli budeme pořád lpět na tom všem starém, nebo se vydáme úplně jinou cestou, cestou změny …

…a tečka na konec…

Podle astrologie je Vládcem tohoto roku Saturn, pomyslný strážce prahu.

Ten, který nás nepustí v našem vývoji dál, pokud se konečně nepodíváme na svá lpění, na svá omezení a strachy, nepostavíme se jim a nevstoupíme následně naplno do své síly, která je tou základní substancí pro to, abychom dospěli, a převzali jednou provždy odpovědnost za planetu na které žijeme, za svůj život, zdraví, za své činy i rozhodování my samy…

Tak si tedy držme palce, ať tím vším projdeme v co nejmenší osobní i kolektivní újmě a pokud se nám podaří v tom osobním, nebo i v tom kolektivním posunout zas o kus dál ke své síle, k našim neomezeným možnostem, ke Světlu, k Pravdě a Lásce, tak Bohudík za všechny ty zkoušky, i když je to panečku občas dost šílená jízda…

Jak to máte s lpěním vy přátelé?