Víte, o čem mluví vaše Duše? Potkali jste se s ní někdy?
Povídali jste si spolu?

Znáte její přání, touhy? Víte, co se v ní odehrává?

Znáte její poselství pro váš život?

Třeba o tom, jaké dary a kvality pro tento svět v sobě nosíte?

Co vás v životě brzdí? Co nechcete vidět?
Proč se vám nedaří tak, jak byste si v některé oblasti svého života představovali, jak z toho ven?

Necháte se někdy svojí Duší vést?

Věřím, že někteří z vás řeknou
„Ano. Znám hlas své Duše, mluvím s ní. Nechám se ji vést“…

Někteří si možná teď poklepou na čelo a řeknou si, že větší blbost v životě neslyšeli…

… a možná někteří z vás zbystří pozornost a budou číst dál….

Já jsem se s hlasem své Duše potkala poprvé kolem roku 2006.
Podvolila jsem se a umožnila jí, aby mně vedla.

Od té doby se můj život podstatně změnil a nabral úplně jiný směr.

Dnes si dovolím tvrdit, že mně hlas mojí Duše (vždy, když jsem se mu nebránila) dovedl na místa, a k možnostem, u kterých jsem dostala příležitost rozvíjet sebe, své dary, poznávat víc, kdo jsem, ale i své stíny a pomalu je začala vynášet z tmy na světlo…

Pokud máte chvíli chuť a čas číst, přináším část mého příběhu.

O tom, jak jsem uslyšela hlas své Duše, nechala se ji vést, i o tom, co všechno mi přinesl tento hlas a „spojení“ do života.

Budu ráda, když vás něco z mého příběhu zaujme a třeba i inspiruje k tomu, že když občas uslyšíte hlas svojí Duše, podvolíte se jí a necháte se vést. I když vám to bude připadat nelogické a za hranicemi zdravého rozumu.

Tak, jak to připadalo mně tenkrát, když to celé začalo. Když jsem poprvé uslyšela hlas své Duše a nechala se jí vést.
Přeji hezké čtení. A třeba i kafé (nebo čaj) a nohy na stůl. Bude to dnes na trooochu delší chvíli…

…V životě každého z nás se objeví jednou za čas chvíle, kdy nás život skrze nějaký příběh, událost, nebo někoho dalšího zastaví a nabídne nám podívat se na svůj život jinak.

Udělat v něm inventuru, opustit věci, nebo i lidi, které nám již neslouží, (nebo neslouží našemu vývoji), nebo které jsme již zvládli a nabídne nám, pohnout se ve svém vývoji dál.

Otevřít se novým možnostem, novým výzvám, zkušenostem.
Následovat plán vývoje své duše, nastoupit cestu poznávání, „skládání sebe“, k větší celistvosti.

Určitě jste i vy zažili takové situace, kdy vás život najednou nastavil, něco vám vzal, zbořil a pak vás vyzval přehodnotit svůj život, překonat strach, opustit komfortní zóny a vykročit do neznáma.

Do nového prostoru, kde to ještě neznáte a kde na vás vyskakuje kopa „strašidel, které na vás valí různé šílené teorie, hororové scénáře, podepřete často slovy musíš, nesmíš, nebo měla bys “, neumíš, nedáš, nezvládneš…

V mém životě přišla jako první taková situace, v časech bolestného rozpadu mé rodiny a následného vleklého rozvodu s mým prvním manželem.

V toku těchto událostí, které se jako uragán přehnali mým životem a následně se pomalu můj život začal usazovat, jsem se v roce 2005 seznámila na škole tantra masáží s mým současným mužem a začali plánovat společný život v Mnichově.

Jednoho dne se ale zničeho nic vynořila z hlubin mého já věta:

„ Půjdeš žít do Prahy a budeš léčit ženskou sexualitu“.

Bum.

Jako by někdo uvnitř mě se mnou mluvil a snažil se mně někam dovést.

To bylo někdy kolem roku 2006- 2007

Nikdy předtím jsem takové hlasy uvnitř sebe neslyšela.
Žila jsem svůj obyčejný, komfortní, povrchní život, kterému vládl rozum a stanovený řád…

… v tu chvíli jsem ale nějak věděla, že se mám zastavit a věnovat hlasu uvnitř pozornost.

Ponořit se do sebe, do hlubin svého já.

Moje Duše na mně mluvila. Volala mně na setkání.
Nabízela mi vedení.

Nabízela mi opustit všechny mé dosavadní jistoty, včetně odmítnutí pohodlného života v Mnichově a vybrat se za svojí vizí do Prahy.

Nějaký čas jsem to musela v sobě zpracovávat.
Nebylo pro mě vůbec jednoduché překonat všechny ty hlasy v mé hlavě, které byli proti a které mi říkali, co všechno musím, nemůžu a měla bych, co všechno se může stát a jak to může strašně dopadnout.

Pomalu ale přichází čas, když musím mluvit o všem s Markusem, mým (tehdy ještě) partnerem.

Leze to ze mě těžko.
Mluvím o své vizi, o tom, že hlas uvnitř mi říká, že mám opustit vše doma, v Nitře a jít žít do Prahy.

Ne do Mnichova za ním. Do Prahy.

Že mě k tomu pobízí hlasy uvnitř, má vize, má Duše, která mi nabízí, že mně bude vést, když jí to dovolím…

Mluvím o tom, jak jsem mu vděčná, že mi nabízí nový domov, možnosti, pohodlí, ale hlas uvnitř mi říká něco jiné.

Že mám jít žít a pracovat do Prahy a pomáhat ženám „léčit jejich neuspokojivý milostní život“.

Umíte si představit, jak vám někdo vykládá se vší vážností o tom, že se rozhodl opustit všechny své jistoty, vše, co již má a zná (svůj domov, luxusní džob), o tom, že se rozhodl odmítnout novou jistotu po boku úžasného partnera, že se rozhodl jít za nějakou pochybnou vizí?

Co byste si o něm pomysleli? Možná že ztratil dočista zdravý rozum.

I já jsem si v rovině „rácia“ dávala často podobné otázky.
Jestli jsem se fakt zbláznila a ztratila dočista zdravý rozum…

.. ale uvnitř mě nešlo ten hlas, který mě posílal do Prahy, do neznáma, umlčet…

Byl prostě silnější, jak má „racionální hlava“.

Můj úžasný muž pozorně naslouchá.
Nekřičí, nevyčítá, nevytahuje naše společné plány k žití v Mnichově. Nerozchází se se mnou.

Jenom mě obejme.
„Důležité je, že se milujeme Sluníčko. Udělej to tak, jak to cítíš a pak uvidíme.“ říká mi

Je konec roku 2007.
Stěhuji se do Prahy. Nikdo mně tady nezná a nikoho neznám já.
Pronajímám si svůj první prostor pro mou novou práci, ke které mně vede má vize.

Sama (Slovenka) v cizí zemi a jasně, že občas i v pochybách.
O tom, že to nezvládnu, že se neuživím, že nikdo za mnou nepřijde, že nebudu mít klienty…

… že tady nikdo není na mně zvědavý..

Hlas uvnitř je ale pořád se mnou.
Učí mně důvěře, pokoře, také důvěře sebe, v něco větší…

Netrvá to až tak dlouho a mám plný diář.

Zpočátku dělám tantra masáže. Pracuji hlavně se ženami.
Skrze intimní dotek a povídání jim pomáhám uvolnit tělo, mysl, odevzdat se potěšení, dovolit si ho prožít, dovolit si prožít sebe

Roky v Praze plynou.

Učím se spousty nových věci.
Jak pracovat s lidmi, podpořit je v nesnázích, když se jim nedaří, když někde uvíznou na své „cestě“, jak na potíže v oblasti milostného života

Vedu lidi dovnitř sebe. Skrze tělo, i povídání.

Vedu je do jejich vnitřního světa.
Tam, kde jsou odpovědi na všechno, co potřebuji znát, aby pochopili, co jim stojí v cestě…

…ke štěstí, k lásce, k vysněné práci, k vytouženému partnerství, k osvobození studem, strachem a pocity viny uvězněné sexuality, k odstranění potíží.…

Vedu je k vědomému pochopení všeho, co prožívají. Také ke svým pocitům, emocím.
Vedu je k jejich vnitřnímu vedení. Jenom ono ví, proč se věci dějí, i jak je změnit…

Přejde pár let.
Klienti jsou spokojeny. Já taky. Daří se mi skvěle.

Je tady jedno ale…

Vnímám, jak je pro některé lidi těžké pojmenovat své pocity vyjádřit a prožít emoce. U některých to jde hodně pomalu, pokud se vůbec někdy objeví. Ale… jsou to právě neprojevené, potlačené emoce, které hraji důležitou roli v prožívání našeho života, i toho intimního. Jsou ale častokrát pohřbené v minulých příbězích našeho života, kde jsou v podobě stínů uvězněné v našem nevědomém já.

Vnímám, že je čas posunout moji práci dál.
Že v sezeních pouze mluvit a dotýkat se často nestačí….

Píše se rok 2012.

V této době znovu slyším uvnitř intenzivní hlas mé Duše.

„Povedeš tanec!
Bude se jmenovat 7*Čakra dance… „

Super!!…. To Ti fakt děkuji!!… A co mám s tím jako udělat?“

Celé mé dětství jsem nemohla tančit.

Měla jsem to na papíře s velkým štemplem od doktora.
A na tělocviku, u aktivit, které jsem dělat mohla, jsem byla vyhlášené „nemehlo“

Tančit neumím!!!

Tak předci nebudu vést tanec a ztrapňovat se!

Statečně s tím hlasem bojuji. Předkládám pádné argumenty.
Nepomáhá nic.

Pořád mi to jede v hlavě … Budeš vést tanec….

Další měsíce hledám, co s tím.
Jak tedy tu vizi uchopit, když tančit neumím …

Se svou vizí se svěřuji mé dceři. Tančí krásně. Se svojí skupinou chodí tančit na různé akce.

Dcerunka si klepe na čelo. Ani se jí nedivím.
Ví, jak to mám celý život s tancem.

A pak se postupně rodí můj první tanec… 7*ČAKRA DANCE
Vede lidi zpátky k sobě, dovnitř, do těla, do vnitřního světa.

Do pocitů, k prožívání, k emocím…

Žádné naučené a předepsané kroky.
Jenom odevzdání se tělu, silám uvnitř, vnitřnímu vedení…

Tvořím a vedu další a další tance… o živlech, o ženách, o ženských tématech, o lásce, o kráse, o radosti, o vztazích…

Lidé tančí rády.
Zvláště, když po tanci vnímají a cítí víc sebe, líp si rozumí, cítí se svobodněji, cítí radost.

Tančíme každý měsíc. Nepřetržitě, téměř 9 let.

Já, která jsem nemohla tančit a tančit neumím. Vedu a tvořím tanec.

Jenom proto, že mně k tomu dovedla má duše, hlasy uvnitř.

Prosím Vás, radši to nikde neříkejte, ať neskončím v Bohnicích.

V této době ještě pořád vedu poradnu.
Mám ráda tuto svoji poradensko– terapeutickou práci.

Pořád mně vnitřně naplňuje, nabíjí.
Pořád ještě pracuji i se ženami, s jejich příběhy z milostného života a pomáhám jim znovu objevit potěšení i Milenku v sobě.

Svoji práci jsem taky rozšířila o tanec.
Představuje další možnost, jak propojit mé klienty (i úplně cizí lidi, kteří pouze rádi tančí) s jejich vnitřním světem a umožnit jim čerpat z něho… mám z toho radost.

Děkuji mé duši, mému vedení, že to nevzdalo.

A děkuji také mé hlavě. Za to, že to vzdala.

Asi tušila po té zkušenosti s odchodem do Prahy, že to nemá smysl.
Koneckonců vždy jsem v dětství tančit toužila, ale autority i moje zdraví byli v té době proti mně.

Má duše mi tak jenom připoměla, že i věci, o kterých si myslíme, že na ně nemáme, nebo jsou pro nás navždy ztracené a pohřbené, se k nám můžou vrátit, nebo je můžeme uchopit úplně jinak.

Toto poznání je pro mně nesmírně důležité pro můj další pracovní i osobní život

Čas plyne.

Někde uvnitř začínám pomalu cítit neklid.

Vnímám, že se zase blíží nějaká další etapa mého života.

Snažím se to vše, co se ve mně děje pochopit, uchopit „hlavou“, raciem.

Moje Duše, moje vedení dlouho mlčí…

Pak mi posílá další sdělení a vizi:
„Uděláš Akademii ženy a ženské sexuality. Dáš do ní vše podstatné z toho, co umíš“…

Ano tomu rozumím. Myslím, že vím přesně, co dělat

Do našich životů ale přichází pandemie.

Čas se zastavuje. Zastavuje i mně.
Moje hlava jásá, bude čas tvořit Akademii.

Plynou dny, týdny, měsíce…

Máme zakázané pracovat v provozovně.
Zavírám a odevzdávám moje milované studio.

Byla jsem tady 12 let. By to můj druhý domov, budovaný s láskou a péči pro všechny, kdo za ten čas přišli poznat víc sebe, pochopit své nesnáze, rozloučit se s jejich příčinami.

Je znovu čas pouštět, opouštět, jít dál…

Tvořit teď ale nemůžu. Ne Akademii.

Zkouším mluvit s Duší. Neříká nic. Žádná poselství…

Jenom mně vede. Víc a víc dovnitř. K sobě.

Skrze meditace, skrze tanec.

Objevuji další a další ztracené kousky svého já.
Mám pocit, že místo Akademie teď objevuji, skládám a tvořím neznámé roviny sebe.

Potkávám se se smrtí, se smutkem, s bolestí, se strachem, i s ponížením… a potkávám se také s Bohem.

S jeho nekonečnou milostí a laskavostí.

Vše odevzdávám Bohu a tanci, který mi pomáhá dostat vše z těla, i z emocí ven.

Ponořuji se ještě hlouběji… přichází impulz…
… jak ráda bych namalovala vše, co se ve mně v tento čas odehrává….

…Ale malovat neumím. To vím (taky) určitě a na „beton“.

Malovat jsem přestala ve věku cca 7 let, zostuzená známkou 4 z výtvarné výchovy.

Moje výkresy vždy kolovali po třídě a všichni se na nich skvěle bavili.
Jako předělaná levačka na pravačku jsem všechno rozmazala a podle toho vypadali také mé výtvarné výtvory.

Uvnitř slyším hlas… „Mandaly ale malovat můžeš, ne?
Tam nemáš co pokazit.“

Beru tedy pastelky, kreslím kruhy a zkouším je vyplnit uvnitř.

Zjišťuji ale, že „to nemám v ruce“.
Tvary, linie, proporce…

Jsem jak mimino, co se učí chodit…

Víc a víc ke mně přicházejí obrazy lidí, kteří malovat umí…
Ooo, jak jsou krásné a plné symbolů, poselství z vnitřního světa.
Aspoň tak je vnímám já….

….Aaaach.

Tak tohle bych chtěla taky umět.

Ale tohle nikdy nedokážu.

Malovat neumím!!! Tečka.

Potkávám se se Zuzkou.
Maluje hezké obrázky a dá se u ní vyzkoušet malování…

Moje dětské já, „nedokonalé“ a zostuzené na hodinách výtvarné výchovy u Zuzky ožívá.

Ťapká rukama namočenými do barev po papíře.
Směje se. Baví se.
Užívá si tyto báječné chvíle plné hravé energie a radosti.

Má radost, že konečně může a nikdo u toho neposuzuje, jak to vypadá.

Jak to vypadá, není vůbec důležité.

Důležité je to, co se odehrává uvnitř mě.

Mé nitro a dětské já explodují radostí.

Domů si odnáším svůj první obraz plný radosti a poselství, že i já můžu malovat.

I když malovat neumím.

Od této chvíle pomalu maluji a objevuji tento, pro mě donedávna uzamčený svět.
Svět barev, tvarů, linií. Svět malování

Maluji obrazy z mého vnitřního světa.
Rodí se Lilit, Dračí Královna, Krásná Květinka, i Dívka s modrými vlasy….

S obrazy i mluvím.
Mluvím s tím, co se na nich odehrává, co se mi snaží má Duše, mé vedení sdělit i touto formou.

Protože Duše ví. Duše má svůj řád.
A tak se jí odevzdávám znovu a znovu…

Skrze malování se dostávám do rovin svého já, kde jsem ještě nikdy předtím nebyla…

…. V tuto dobu přichází ke mně kniha „Aktivní imaginace “.
Pátrala jsem po ní už kdysi dávno, ale až teď se mi podařilo „potkat se s ní“.

Vizualizace, imaginace..
…ano znám. Důležitá součást mé práce. Používám jí roky.
U tance, i u své práce s klienty…

…ale tahle, Aktivní imaginace je jiná…

…Je plná obrazů, věcí, zvířat, s kterými se můžu potkat, být s nimi, mluvit s nimi.
Zůstat s nimi v kontaktu i dál. Týden, měsíc, rok, celý život

A tak tam vstupuji.

Do „čarovného“ světa „aktivní imaginace“.
Objevuji se vhledy a poselství, které má vědomá mysl nestíhá cenzurovat.

Objevuji se poselství z mého vnitřního světa, z mého bytostného já.

Z toho místa, které ví o mně víc, jak má mysl, a které má spojení s něčím větším, co má racionální mysl není schopná pojmout.

Poselství mě vedou pořád hlouběji, k většímu vědomí sama sebe, k většímu poznáváni, kdo jsem, co je ve mně skryté, co ještě není viděno a objeveno, co bylo odtrženo, odmítnuto, zašlapáno a potřebuje být znovu integrováno

Maluji další (zatím) svůj poslední) obraz. ( je součástí tohoto příspěvku)

Je plný postav a symbolů z mého vnitřního světa… objevuje se džungle, černý panter, kolibrík…

Každý z nich má pro mě nějaké poselství.
Mluvím a potkávám se s nimi znovu a znovu.

Skrze bytosti z obrazu objevuji své další skryté světy, emoce, stíny, i strategie k žití …

Obraz nazývám „PROCITNUTÍ“ … přesně podle toho, co ve mně odkrývá…

Hledím na obraz. Je dokončený. Pozoruji ho…
Vypadá, jak živá bytost.

Nemůžu uvěřit tomu, že jsem ho namalovala já!

Já předci malovat neumím!!! …Nikdy jsem neuměla!!!
…pořád se dívám na ten obraz a tečou mi slzy.

Pláče moje vnitřní zostuzené a ponížené dítě… Pláču s ním.
Našla jsem další část sebe, která byla léta ztracená a pohřbená a o které jsem léta říkala: neznám, neumím… a ani nechci .

Zato moje Duše se v tuto chvíli jistě dobře baví.

Tak, jak se určitě bavila, když se jsem říkala, že je blbost jít žít do Prahy, do neznáma a zahodit nabízené jistoty.

Tak, jak se určitě bavila, když jsem tvrdila, že neumím tančit a pak jsem roztančila nejenom sebe, ale za ty léta stovky, možná pár tisíc žen, a spolu s nimi, i jejich příběhy!

„Tak co teď s tím, Duše má milá?“ ptám se tiše a nekonečně vděčná za návrat té mé části, která žila ve stínu mého já a nemohla se projevit.

Protože byla plná studu a přesvědčení o tom, že malovat neumí a její výtvory jsou akorát tak pro smích.
A já jí v tom léta vydatně podporovala

Rozumím, co mi má Duše, můj vnitřní hlas, říká…

Je pomalu čas pokročit na cestě a zakomponovat vše, co jsem se zase na své „cestě k sobě, dovnitř, naučila, také do mé další práce.

Možno dozrál čas i pro Akademii.

A možná taky ne.

Teď ještě nevím. Teď jenom integruju všechny prožitky, i všechny části, které se vynořili ze stínu a potřebuji přijeti, objetí.

A chvíli jenom tak být.

Nepochybuji o tom, že to nepotrvá dlouho a uslyším ten hlas a dostanu zase nějaký signál, kde se pohnout, co a jak dělat dál.

Pak zas půjdu za tím hlasem. Protože on ví.
Vede mně (tak, jak každého z nás, kdy mu to dovolíme) do vnitřního světa, který o nás ví vše, zná plány naši duše, i naše spojení s Vesmírem, s Bohem…

Vím, že mně tento hlas dovede vždy právě tam, kde potřebuji dojít, dozrát, něco propustit, pochopit, nebo zas něco odštěpené najít, přijmout a integrovat a pak odevzdat i dál.

Světu, i lidem, kteří budou o to stát, budou se chtít víc dozvědět o sobě, krom povídání třeba i skrze tanec, kreslení, malování.

I když mají třeba pocit, že vůbec neumí tančit, nebo malovat, že nemůžou některé věci změnit, pohnout se z místa

Tak, jak jsem to měla kdysi já.

Moje „cesta k sobě“, k poznávání toho, kdo jsem, je od doby, kdy jsem začala naslouchat hlasu své Duše plná dobrodružství.

Otevřela mi spoustu možností, umožnila znovu ožít mému pohřbenému kreativnímu já, dovedla mně k naplňující práci, k mým darům pro tento život.

Na mé cestě mně provází hlas „mojí Duše“, bez kterého bych toto krásné dobrodružství asi nikdy nemohla žít.

Děkuji mé Duši, i všem silám, které mně vedli, vedou a mají se mnou také trpělivost.
Protože i má hlava do toho často mluví a nehodlá se tak lehce vzdát své moci a kontroly nad mým životem…

Ono to někdy chvíli trvá, dokud vědomé a nevědomé sily najdou společnou řeč.

Když se to ale povede, může se otevřít cesta k našemu vědomému, vedenému vývoji…
A to je už pak jenom krůček, aby člověk vstoupil naplno do poznání toho, kdo je.

Tak jsem sama zvědavá, kdy to nastane a kde mně to posune zas dál…

Jo a ještě určitě neumím třeba zpívat a kupu jiných věcí…

Možná některé z nich stihnu prozkoumat ještě tento život.
Nevím a už ani netlačím… Vím, že když příjde čas, uslyším as ten hlas.

Děkuji všem, kdo jste dočetli až sem